Ladislav Jakl byl ještě do minulého roku tajemníkem prezidenta republiky Václava Klause a mimo jiné je hlavně rockovým hudebníkem a svého času býval také novinářem. Muž, který ví, jak to chodí mezi politiky, čeho se bojí a proč nekonají v případě dětí ukradených norským sociálním úřadem. Pokud vás zajímá jeho názor, odpovědi jsou zde.   Slyšel jste o případu odebraných českých dětí v Norsku? Ano, jistě. Zprávy o takové zvůli nešlo přeslechnout.   Norský sociální úřad odebírá děti z rodin na základě jakéhokoli udání – bez soudu, bez nějakého předchozího řízení, ve vykonstruovaných procesech. Jak je podle vás možné, že ve zdánlivě civilizované zemi vznikne takováto mašinérie? To má dvě příčiny. Jedna je institucionální. V éře postdemokracie, kterou zažíváme, už demokratický mandát vzešlý z voleb téměř nic neznamená. Pod záminkou ochrany některých institucí "před politiky" je naprosto "chráníme" před jakoukoli demokratickou kontrolou. Tím vznikají instituce zcela voluntaristické, utržené  ze řetězu a nereflektující společenskou vůli. Druhou příčinou je částečně samovolný, částečně velmi řízený rozpad rodiny. Vše patří státu, i děti, i meziosobní vztahy. Víte, proč se totalitním režimům říká totalitní? Protože mají ambice nikoli pouze vládnout, třeba i silou. Protože je nezajímá pouze státní moc. Zajímá je veškerá lidská i neveřejná činnost, zajímá je kontrola soukromí. Nelze nechat na rodičích, aby "kazily" děti neschváleným systémem hodnot. V tom se dnešek začíná totalitním režimům podobat, v mnohém je už dokonce překonává. Nesmějí prý existovat uzavřené světy, kam prsty státu nesahají. Proto je třeba rodinu rozbíjet a dělat z ní veřejný majetek.   Eva Michaláková se svými dvěma syny - Denisem a Davidem, které smí vídat pouze dvakrát do roka na dvě hodiny.   Norský sociální systém byl prolomen jen párkrát. V případě indické a ruské rodiny se za své občany státy postavily. Norsko nakonec nátlaku ustoupilo a děti vydalo. Co je podle vás nutno udělat, aby byly české děti také vydány? Nemylme se, zdivočelá juvenilní justice neexistuje jen v Norsku, tam ji jen dotáhli k jisté zvrhlé dokonalosti. A co je nutno dělat? Je třeba být slyšet. V první řadě je třeba vyvíjet tlak na český stát, aby za své občany bojoval, jako to dělají jiné sebevědomé a neušlápnuté země. V druhé řadě je třeba zkoušet všechny kanály na média. A ve třetí je třeba získávat spojence v církvích a příslušně orientovaných mezinárodních občanských iniciativách.      Kdo z vládních představitelů je podle vás v současné době nejkompetentnější podniknout kroky k získání chlapců zpět do péče české matky?  Nejde o to KDO, ale která instituce. A tou je určitě ministerstvo zahraničí. O věci ale musí být průběžně informován i Úřad vlády a poslanci zahraničních výborů obou komor parlamentu.   Ladislav Jakl (Foto: Milan Kabrna)   Je reálné, aby prezident zvedl telefon a zavolal do Norska s tím, že Česká republika chce děti zpět? Nereálná představa to není. Jiní prezidenti takové věci dělají často.   Jak byste tento případ řešil vy jako rodič, kterému odeberou neoprávněně dítě? Jak bych to řešil já, to bohužel nemohu sdělit. Takové věci nemohu radit druhým, jen sobě.   A jak byste tento případ řešil v pozici předsedy vlády nebo prezidenta? Zařadil bych případ do prioritní agendy vztahů s dotyčnou zemí.   Sehrává zde nějakou úlohu Evropská unie? Myslím, že se tyto věci odehrávají za vědomí a souhlasu příslušných orgánů EU.   Myslíte, že vystoupením z EU bychom se mohli vyhnout rozrůstajícím se chapadlům juvenilní justice? Vyhnout bychom se tomu nemohli ani tak. Ale naši představitelé by měli větší sebevědomí při jednání s partnery, než je má polonezávislá země, jakou členské státy EU jsou.   A na závěr, proč si myslíte, že současná vláda případ ignoruje? Bojí se něčeho, že nezasáhne, a je vůbec čeho se bát? Nebo jde o zbabělost a strach o norské fondy? Konkrétně o fondy snad nejde, ani o nějaký konkrétní strach z něčeho. Je to prostě projev klasické nesamostatné ustrašené zahraniční politiky, která se u nás provozuje a za niž jsou naši politici a diplomati chváleni nejen svými partnery v zahraničí, což je pochopitelné, když jim ve všem ustoupí, ale zcela nepochopitelně i našimi médii, která mají hájit zájmy našich občanů.   Více o celém případu si můžete přečíst ZDE.