České trápení s Lisabonskou smlouvou

Lisabonská smlouva byla podepsána v úterý 3. listopadu v 15 hodin prezidentem Václavem Klausem. Zajímavé je, že Klaus patřil k největším kritikům této smlouvy od samého počátku. Tvrdil totiž, že Česká republika po uzavření tohoto paktu přestane být suverénním státem. „Tato změna pro dnešek i pro jakoukoliv budoucnost legitimizuje snahy té části naší veřejnosti, které není věc naší národní a státní existence lhostejná a která se s tímto výsledkem nechce smířit,“ řekl přesně před čtrnácti lety novinářům krátce po podepsání smlouvy. Podpisu předcházelo i rozhodnutí Ústavního soudu, na základě kterého se rozhodlo, že Lisabonská smlouva není nijak protiústavní vůči České republice.

Všechny tehdejší politické parlamentní strany Lisabonskou smlouvu podporovaly, tedy kromě KSČM, která vyžadovala, aby se o ní hlasovalo v rámci referenda.

mohlo by vás zajímat

První a poslední předseda OF: Václav Klaus vydržel v pozici půl roku, pak založil ODS

A co se vlastně tímto podpisem změnilo pro Česko? Vzhledem k tomu, že od prvního podepsání unijní smlouvy Mirkem Topolánkem v prosinci 2007 utekly skoro dva roky, tak poměrně hodně. Proti podpisu se totiž bránilo i Irsko a Polsko, jenže i tyto státy nakonec podlehly a v podstatě se jen čekalo na Česko. I když většina lidí nevěděla a možná dodnes neví, co všechno se v našem reálném životě změnilo, bylo by dobré si to připomenout.

Když Klaus veřejně prohlašoval, že Česko ztratí svou suverenitu, tak měl v podstatě pravdu. Podepsáním Lisabonské smlouvy byla naše země oslabena v rámci rozhodování oproti velkým zemím. Od roku 2014 se začalo hlasovat podle nového hlasovacího systému, kde bylo nutné získat alespoň 55 % hlasů. To by například znamenalo, že by třeba Německo, Itálie, Francie a Španělsko mohly zablokovat jakýkoliv zákon na úkor ostatních menších států. Tím pádem se České republice oslabil hlas. Další věcí, která se v médiích před 14 lety řešila, bylo zrušení práva veta. Česko se od podepsání smlouvy vzdalo práva samostatně blokovat některé návrhy a zákony, a to především v oblastech jako byla migrace, ekologie nebo budoucnost energetiky. Někteří politici argumentovali tím, že veškerá hlasování budou probíhat rychleji, jiní zase tím, že se bude rozhodovat o věcech, se kterými naše země nebude souhlasit. Na druhou stranu v těch nejzásadnějších záležitostech, jako jsou například daně nebo obrana státu, se právo veta zachovalo.

Podepsáním tohoto paktu se navíc rozšířila práva Evropského soudního dvora a EP v rámci spolurozhodování o přijímání nové unijní legislativy. V souvislosti s tím se zvýšila navíc i práva národních parlamentů. Ty nově mohly dožadovat u EK, aby přehodnocovala své návrhy. Lisabonská smlouva navíc posílila pravomoci společné policie Europol, která měla doposud velmi slabá práva v rámci zemí EU.

Díky Lisabonské smlouvě se na druhou stranu i poměrně hodně ušetřilo. Snížil se totiž počet eurokomisařů na dvě třetiny počtu členských států. Rovněž se snížil i počet poslanců Evropského parlamentu (EP), a to na počet 751. V paktu se samozřejmě myslelo i na možnost odstoupení z EU. Nesmíme zapomínat na to, že jsme v Evropské unii dobrovolně a sami jsme si do ní v roce 2003 odhlasovali vstup v rámci referenda. Dodnes se jedná o jediné celostátní referendum v historii naší země.

mohlo by vás zajímat

Protokolární pero odpočívá v kapse Václava Klause už dvanáct let

Co se týče Klause, tak ten se rozhodl pro kritiku EU i v dalších letech. Například v roce 2011 v souvislosti s měnovou krizí, když vyjádřil nesouhlas se vstupem ČR do eurozóny. O rok později navíc odmítl podepsat dodatek Lisabonské smlouvy, který zahrnoval vznik záchranného fondu eurozóny – Evropského stabilizačního mechanismu (ESM). Klaus řekl, že tento fond je zrůdná věc. Když na jeho místo nastoupil Miloš Zeman, tak dodatek podepsal.