Vánoce jsou údajně časem klidu a míru, kdy se na všechny sváry zapomíná. Pro válku však platí úplně jiná pravidla, ačkoli se můžeme setkat s příběhy, které nás zdánlivě mohou přesvědčovat o opaku. Důkazem krutosti a nevybíravosti války je i malmédský masakr, k němuž došlo na sklonku roku 1944 během německé protiofenzívy v Ardenách.
Vánoční příměří na západní frontě
Snad téměř všichni dobře známe onen pravdivý a srdcervoucí příběh o vánočním příměří během první světové války, k němuž došlo na západní frontě roku 1914. Válka byla tehdy teprve na začátku, začala totiž v srpnu téhož roku, a bojovalo se tedy přibližně pět měsíců.
25. prosince se nedaleko belgického města Yrpy začalo z německých zákopů ozývat zprvu nejasné hlaholení, v němž ale brzy „nepřátelští“ vojáci rozpoznali vánoční koledy. To, co se stalo posléze, uvádí v úžas válečné historiky dodnes. Němečtí vojáci své zákopy opustili a vyzvali Brity, aby se k nim ve výjimečný vánoční čas připojili.
Britové pozvání přijali a brzy si už vojáci na obou stranách začali vyměňovat drobné dary. Rivalita mezi oběma národy však zcela nevymizela ani v tento sváteční čas klidu a míru, tak si obě strany změřily síly alespoň v několika fotbalových zápasech. Jednalo se o skutečně výjimečné okamžiky, které byly zkaleny jen tím, že se zanedlouho opět začalo bojovat. A bojovalo se další 4 roky.
Malmédský masakr
Je ovšem potřeba podotknout, že podobné situace jsou spíše ojedinělým zázrakem, nežli průvodní vlastností válek a bojů. Snadno nás o tom může přesvědčit událost, která se sice odehrála až během druhé světové války, jednalo se ale také o čas Vánoc.
Malmédský masakr patří k těm nejhorším válečným zločinům druhé světové války. Došlo k němu 17. prosince roku 1944 mezi vesnicemi Malmédy a Ligneuville v Belgii. Vánoce byly již za dveřmi, o klidu a míru tu ale nikdo nepřemýšlel. Probíhala totiž rozsáhlá německá protiofenzíva v Ardenách, jež je známa tím, že se jednalo o předposlední oficiální pokus nacistického Německa zvrátit dosavadní průběh války.
Válka je krutá, krutá a hlavně krutá. To, čeho byli někteří vojáci svědky na západní frontě v roce 1914, je jen výjimka potvrzující pravidlo. Během útoku 1. tankové divize SS narazila jednotka pod velením SS-Standartenführera (plukovníka) Jochena Peipera na malou část amerického 285. polního dělostřeleckého pozorovacího praporu. Obě strany mezi sebou svedly krátký boj, ze kterého vzešla vítězně německá strana. Američtí vojáci se po onom krátkém souboji vzdali do německého zajetí, což byl v zásadě standardní postup, pokud měla nepřátelská strana nezpochybnitelně navrch.
Američtí vojáci byli pochopitelně odzbrojeni a následně s dalšími zajatci posláni na pole poblíž nedaleké silniční křižovatky. To, co následovalo, se nedá popsat jiným slovem než „masakr“ – proto je také událost známa pod tímto názvem. Jeden z důstojníků SS vytáhl zničehonic pistoli a zastřelil amerického zdravotního důstojníka a dalšího vojáka stojícího vedle. Ostatní němečtí vojáci se bez váhání přidali a spustili palbu ze samopalů. Během mžiku zde bylo povražděno necelých sto zajatých amerických vojáků – prameny se v přesném čísle rozcházejí, setkat se lze například s čísly jako 74 či 81.
Dodnes není známo, z jakého důvodu vlastně německý důstojník spustil střelbu. Dle jedné z verzí došlo ke zběsilé střelbě poté, co se skupinka zajatců pokusila sebrat stráži zbraň a pláchnout ze zajetí. Ve všech nalezených záznamech neexistuje ani jedna zmínka o tom, že by některý z velících důstojníků SS vydal rozkaz k postřílení zajatců.
Plamenná cesta ke spravedlnosti
Poté, co bylo místo kde k činu došlo 13. ledna 1945 osvobozeno americkou armádou, se zpráva o masakru velice rychle roznesla mezi spojenecké jednotky. Důsledkem byl příkaz, aby se všichni padákoví myslivci (Fallschirmjäger) a příslušníci zbraní SS stříleli na potkání.
Po skončení druhé světové války se s Jochenem Peiperem a vojáky SS odehrál vojenský soud za vraždu 308 spojeneckých vojáků a 111 belgických civilistů. Peiper byl za zavraždění zajatců u Malméd odsouzen k trestu smrti. V roce 1948 mu však byla udělena milost a jeho trest byl zmírněn na doživotí – krátce před Vánocemi roku 1956, konkrétně 22. prosince, byl ale propuštěn na svobodu.
Peiper si po propuštění v průběhu šedesátých let koupil na jméno své manželky pozemek ve francouzské obci Traves a postavil si zde domek, kde pod svým původním jménem v poklidu žil. Až do doby, kdy v roce 1976 vyšel ve francouzském levicovém deníku l’Humanité článek o skutečné totožnosti tohoto muže. Krátce nato byl na dům proveden žhářský útok, při němž bývalý důstojník SS Jochen Peiper zemřel v plamenech.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
