fb pixel
Vyhledávání

Masakr na Masarykově nádraží byl tím největším v závěru druhé světové války. Okupační síla nemilosrdně postřílela 67 lidí

Zdroj: Neznámý autor - https://www.esbirky.cz/predmet/150615, CC BY 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=95144780

Závěr druhé světové války vůbec nebyl spojen jen s euforií z blížícího se konce, ale naopak i s pocitem strachu. Německá okupační správa totiž přijala válečná opatření, jejichž součástí byly i velice drastické represe vůči civilnímu obyvatelstvu. Přestože tedy probíhalo například Pražské povstání, řadový občan nevěděl dne ani hodiny, kdy mohl být někým z okupantů označen, zatčen a následně popraven. Stejný osud automaticky čekal všechny povstalce i partyzány, kteří se snažili konec války svým dílem urychlit. Ten největší masakr, ke kterému v tomto období došlo, se odehrál na pražském Masarykově nádraží, kde bylo zmasakrováno 67 osob.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 7.1.2022, 16:01

Masakrování civilistů

Závěr druhé světové války byl obzvláště krutý. Již v dubnu roku 1945 bylo totiž zřejmé, že válka končí. Spojenci se v čele s Američany blížili k západním hranicím Čech, zatímco Rudá armáda se už probojovala k velkým moravským městům. Německá okupační správa jednala různorodě – část okupantů se na samotném sklonku války raději vzdala, druhá část ale pevně držela pozice a snažila se co nejvíce škodit.

Součástí této zlovůle byly i drastické deprese, které se netýkaly jen povstalců nebo partyzánů, ale v podstatě každého českého civilisty, který se objevil ve špatný čas na špatném místě anebo byl jednoduše náhodně vybrán. Obrovské množství nevinných lidí bylo bezdůvodně zatčeno a co hůř, následně také popraveno.

Masakry civilistů tedy nebyly v Čechách (a především v pražských ulicích, kde probíhalo povstání) v závěru války bohužel ničím neobvyklým. Připomenout lze například masakr v Úsobské ulici, kde německé jednotky bezdůvodně postřílely přes 50 osob a byty vyrabovaly a zapálily.

Masarykovo nádraží

Největší masakr se ale uskutečnil na místě, které je v Praze poměrně dost frekventované a neleží stranou, tak jako ulice Obětí 6. května (dříve Úsobská), která se nachází v Krči. Jde o Masarykovo nádraží, které leží opravdu nedaleko Václavského náměstí a hlavního nádraží. Právě o Masarykovo nádraží totiž byly ráno 8. května svedeny velice těžké boje Pražského povstání.

Pražané tento velmi důležitý strategický bod obsadili krátce po vypuknutí Pražského povstání – to ale neznamenalo, že jim Němci důležité území jen tak přenechají. V noci ze 7. na 8. května se kolem nádraží sešikovaly silné německé oddíly, které byly vybavené těžkou technikou, děly i tanky. Dle některých pramenů šlo pravděpodobně o jednotku KG Reimann složenou z příslušníků protiletadlového flaku Luftwaffe I. Flak Korps a o jednotku KG Milowitz.

Proti této obrovské přesile se bránila přibližně stovka skrovně vyzbrojených povstalců. Útok začal 8. května v pět hodin ráno, kdy německé vozy začaly pomocí děl ostřelovat budovy okolních ulic, kde se nacházely barikády. Válčilo se o každý metr, o každou kolej, a především o každý zachráněný život. Přibližně kolem osmé hodiny ranní byli již povstalci zatlačeni do definitivně posledního místa obrany – nádražního vestibulu. Za další hodinu a půl již byla situace bezvýchodná a povstalecké velení dalo pokyn k ústupu. Část obránců se skryla u osobních pokladen, v nedalekém Lidovém domě a paláci Hybernie. V deset hodin již měli Němci po urputných bojích nádraží zpět ve svých rukou, a to včetně krytu, kde se ona zmíněná část povstalců ukrývala.

Němci si nebrali servítky – všechny povstalce, které nalezli, nahnali do společného houfu, a to včetně redaktorů a úředníků z Lidového domu, mezi nimiž se nacházel i Jaroslav Seifert. Spisovatel na traumatizující moment svého života vzpomíná ve svém díle Všecky krásy světa v kapitole nazvané „Pár minut před smrtí“. Esesáci bez milosti a s úsměvem všechny zajatce upozorňovali na to, že budou zanedlouho zastřeleni.

Do poslední hodiny

Německým jednotkám bylo jedno, koho v tu chvíli postaví ke zdi, na peron nebo za hradlo, tedy na místa, kde došlo k následným popravám. Mezi zavražděnými byli povstalci, úředníci, cestující i dva učni z nádražní restaurace. Ve dvoraně nádraží bylo popraveno přibližně 24 mužů, další byli zastřeleni na zmíněném peroně či za hradlem číslo 2. Tentokrát šlo o téměř 30 mužů. Odhady celkového počtu pobitých zajatců se různí, dle Pamětní knihy Dopravního úřadu Praha Masarykovo nádraží ale německé jednotky postřílely údajně 67 lidí.

Seifertovi se podařilo shodou náhod a různých okolností přežít. Nejprve museli zajatci i němečtí vojáci opustit nádraží kvůli plamenům a přesunout se ke kasárnám Jiřího z Poděbrad. „A tak jsme všichni prožívali horké chvíle dál, až se v poslední chvíli Němci rozhodli a vyměnili nás za skupinu německých žen, dětí a starců, které naši zadrželi na útěku. Jak dlouho jsme stáli u zdi kasáren, neměl jsem tušení. Hodinky mi stáhl německý voják na cestě z Lidového domu. Zdálo se mi však, že to byla věčnost,“ popsal těžkou situaci Jaroslav Seifert.

Spisovatel oceněný Nobelovou cenou za literaturu a pár dalších měli ten den štěstí. 67 jiných bylo ale zmasakrováno nemilosrdnou okupační silou, která jednala v zoufalosti a strachu nanejvýš brutálně. Poslední dny války tedy rozhodně nebyly spojeny jen s čistou euforií z blížícího se konce, do poslední hodiny se totiž bojovalo o holé životy.

Zdroj: Česká televize, Dotyk, Wikipedia

Podobné články

Doporučujeme

Další články