Spartakiádu má většina z nás zafixovanou jako monstrózní propagandistickou akci totalitního režimu v Československu. Přesně to také byla, začínalo to celé ale relativně nevinně, a to už ve 20. letech. Tehdy se konala vůbec první dělnická spartakiáda a osobně ji dorazil podpořit dokonce i zarytý „sokolník“, prezident Masaryk.
Ve zdravém těle – zdravý rudý duch
„Když se podaří, co se dařit mááá...“ Tahle odrhovačka z dílny Michala Davida je zřejmě první věcí, co se nám vybaví při slově spartakiáda. Gigantické dílo komunistické propagandy, které za minulého režimu vždy jednou za pět let naplnilo Strahovský stadion roztouženými cvičenci a cvičenkami, bylo od začátku akcí levicově smýšlejících lidí, jeho původ ale můžeme vysledovat až do 20. let 20. století. Ta vůbec první se konala v červnu 1921 na Maninách a svou přítomností ji přišel podpořit i prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
Ten byl nadšeným propagátorem zejména Sokola, ale nikdo, kdo se řídil heslem „ve zdravém těle – zdravý duch“ mu nebyl úplně cizí. Ostatně, I. dělnickou spartakiádu inspiroval právě velmi úspěšný VII. všesokolský slet, který se konal na Letné o rok dříve. Spartakiádu pořádala Federace dělnických tělocvičných jednot, jež se odštěpila od Svazu dělnických tělocvičných jednot (a ten zase vznikl odštěpením právě od Sokola už v roce 1903). FDTJ se vyprofilovala výrazně levicově (tzn. komunisticky) a SDTJ se těsně před založením Šturcovy a Šmeralovy KSČ 16. května 1921 radikalizoval a FDTJ vzniklo uvnitř organizace jako opozice. Měsíc po ustanovení začal vycházet jejich magazín Výboj, vznikla mládežnická organizace – proletářská odnož skautského hnutí, Spartakovi skauti práce a první jejich velkou akcí byla právě Maninská spartakiáda.
S tím dnes stigmatizovaným názvem přišel funkcionář Jiří František Chaloupecký. Snažil se vymyslet lepší název než původní „Federální tělocvičné dny“. Něco, co by vyjadřovalo revoluční myšlenku, a zároveň bylo dostatečně mezinárodní. Slovo spartakiáda nicméně přišlo na svět až po konání té první přehlídky na Maninách. Inspirací byl Chaloupeckému vůdce vzpoury římských otroků – Spartakus.
Akce měla velký ohlas, a tak se rok nato, v červenci 1922, pořádala i Moravská spartakiáda, která proběhla v Brně za Lužánkami a ve vrcholný den ji sledovalo 80 tisíc diváků. Na Slovensku navíc začal vycházet časopis Spartakus.
Na II. dělnickou spartakiádu se čekalo dlouhých šest let a dva roky se pečlivě připravovala. Na pronajatém pozemku se stavěly obrovské speciální tribuny, účast přislíbily i zahraniční tělocvičné jednoty. Jenže policejní ředitelství akci zakázalo. Zaprvé proto, že cvičení žactva bylo v rozporu s výnosem zemské školní rady, který účast školní mládeže na tělovýchovných cvičeních Federovaných dělnických tělocvičných jednot zakazoval a zadruhé kvůli udržení veřejného klidu a pořádku. Organizátoři se několikrát snažili odvolat a domoci se povolení, vše ale bylo marné. Policejní ředitelství nakonec zakázalo i veřejný projev proti zákazu, plánovaný na 22. května 1928. A tak komunistický senátor Skalák alespoň na dny, kdy se spartakiáda měla konat, tedy na 5. a 6. července 1928, svolal příznivce rudé ideologie do Prahy, aby se zúčastnili tzv. Rudého dne. I ten byl pochopitelně zatrhnut, přesto se na Národní třídě nakonec sešlo asi 5 tisíc zvědavých komunistů z různých koutů země.
Čerstvá tradice tak pomyslně zanikla dříve, než se vůbec stihla pořádně usadit, a vrátila se až za totality v roce 1955. Pak se spartakiády tak, jak je má zapsané většina z nás, konaly každých pět let až do roku 1985.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
