Když v polovině 19. století začala rezonovat společností myšlenka na vybudování důstojného českého kamenného divadla, čeští vlastenci ji vzali za svou a začali za výstavbu Národního divadla bojovat. Poté, co byla vyhlášena veřejná sbírka na jeho vybudování, začali po českých městech chodit výběrčí s pokladničkami. Stalo se tak 14. dubna před 172 lety, když při této příležitosti vznikl dodnes používaný pozdrav „Nazdar“. Tento všední pozdrav, jenž je dnes často považován za nezdvořilý, má v sobě takovou historii jako málokteré české slovo. Je v něm totiž zakořeněna nejen vzpomínka na počátky Národního divadla, ale především národní sounáležitost.
Výstavba Národního divadla
Přibližně v polovině 19. století, kolem roku 1844, se v Praze začala rodit myšlenka o důstojném kamenném divadle. Poté, co se čeští vlastenci dohodli na četných poradách, byla zrealizována žádost o „privilej na vystavění, zařízení, vydržování a řízení“ samostatného českého divadla, jež byla stavovskému výboru českého sněmu roku 1845 předložena Františkem Palackým.
Následně byl zřízen Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze, který v dubnu roku 1851 vydal dlouho očekávané veřejné provolání k zahájení sbírek. Jak je uvedeno na stránkách Národního divadla, divadlo je „ztělesněním vůle českého národa po národní svébytnosti a samostatnosti“. Je totiž faktem, že se na jeho budování, právě díky rozsáhlým sbírkám napříč společenskými vrstvami, účastnil lid.
Nazdar, zdar!
Je zvláštní, že něco tak obyčejného a všedního, jako je pozdrav – v našem případě „nazdar“ či „nazdárek“ – má spojitost s něčím pro národ tak důležitým, jako je výstavba Národního divadla. Divadla, jež vyjadřuje spojitost a spolupráci všech lidí, kteří zde žili a žijí.
Když byla totiž 14. dubna roku 1851 vyhlášena ona pověstná sbírka na vybudování Národního divadla, po Praze a dalších českých městech začali obcházet výběrčí s pokladničkami. Od domu k domu, od kolemjdoucího ke kolemjdoucímu. Vybírali příspěvky na stavbu budovy, která je podstatným aspektem pocitu jakési „národní uvědomělosti“. Když máme národní divadlo, vlajku, hymnu a společnou historii, tak asi opravdu budeme národ. Nemálo vlastenců za český národ bojovalo slovy a nemálo odvážných za vlast položilo své životy.
Teď však zpět k původu pozdravu „nazdar“. Na pokladničkách, se kterými výběrčí chodili napříč městy a vybírali příspěvky, bylo napsáno: „Na zdar Národního divadla.“ Něco ve smyslu, ať se Národnímu divadlu zadaří, ať je jeho stavba úspěšná. Poměrně rychle se z fráze „na zdar“ něčeho stalo jedno slovo, ze kterého se stal jeden z nejběžnějších pozdravů. Nazdar.
Nutno podotknout, že jeho důležitost spočívá také v tom, že se jedná o ryze český pozdrav. Naproti tomu například hojně užívané „Ahoj“ bylo přejato z námořnického pozdravu „Ahoy“ a do střední Evropy proniklo prostřednictvím vodáků. Pozdrav „Nazdar“ má v sobě kus češství a kus národa, stejně jako Národní divadlo.
Sokolové, skauti, armáda, sportovci
Vždyť pozdrav „nazdar“ je dokonce spojen i se vznikem pražského Sokola, když byl současně s praporem schválen i tento pozdrav. V pozdějších časech se pozdrav „nazdar“ proslavil i během první světové války, kdy jedna z rot českých dobrovolníků, jež tvořila základ československých legií ve Francii a byla pojmenována právě NAZDAR, slavně zvítězila v bitvě u Arrasu dne 9. května roku 1915. Pozdrav následně přijali také čeští skauti a ozbrojené síly České republiky. Všichni si jistě vybaví pokyn „Vojáci, nazdar!“ a následnou mnohohlasnou odpověď „Zdar!“. Podobnou funkci tvoří pozdrav například i při pozdravu před začátkem některých fotbalových utkání.
V současnosti je pozdrav mnohými považován za jakýsi nezdvořilý výraz nevychované mládeže, která jen drze odsekává. Takovou nálepku pozdravu „Nazdar“ však přiřknul vývoj společnosti, neboť v minulosti stál tento pozdrav u zrodu Národního divadla a rozhodně nebyl neuctivý – neuctivost není zakořeněna v jeho slovní povaze, a dokonce ani v jeho historii.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
