Po prohraných bojích v roce 1812 a 1813 byl francouzský vojevůdce a císař Napoleon Bonaparte přinucen k abdikaci vlastními maršály a následně vyhnán na ostrov Elba. 1. března 1815 se mu z Elby podařilo utéct, když doslova ukradl 7 lodí s vojáky a vyrazil do zálivu Juan nedaleko města Antibes. Během pár dnů se k jeho flotile přidalo přes 1 500 mužů a čím více zde nabíral Napoleon na síle, tím více byl přesvědčen o tom, že zde dožít nehodlá. Po necelém roce z Elby uprchl a vrátil se zpátky na trůn.
Napoleonova cesta zpět na vrchol
I když byl francouzský vojevůdce a státník Napoleon Bonaparte úspěšným generálem, který to krátce po třicítce dotáhnul až na post císaře a nadto ovládal většinu západní Evropy, po rychlém vzestupu následoval velký pád. Ten skončil vyhnanstvím ze strany vlastních maršálů. Ti Napoleona přinutili abdikovat a následně ho vyhnali na italský ostrov Elba, když se vzdal trůnu výměnou za život pro sebe a svou rodinu. Výměnou získal italský ostrůvek a na jeho místo nastoupil Ludvík XVIII. z rodu Bourbonů. Napoleonovi byl nicméně ponechán titul císaře.
4. května 1814 dorazil Napoleon na středomořský ostrov s rozlohou 8 000 hektarů, jehož se stal svrchovaným panovníkem. Napoleon se rozhodl, že svůj život na Elbě bude brát zodpovědně. Aby uživil své panství, začal se věnovat na ostrově hospodářství, zemědělství, rozvoji řemesel a dalším nezbytným činnostem k fungování ostrova. Na ostrově založil pro své knížectví i vlastní ústavu, nařídil očkování pro děti i povinnou školní docházku, nechal postavit nemocnice a založil policejní sbor. Zřídil zde dokonce i armádu o počtu 300 vojáků, nicméně ta brzy dosáhla počtu až 2000. Pro turisty a návštěvníky ostrova se stal Napoleon velkou atrakcí. Lidé tam v podstatě jezdili jen kvůli tomu, aby se s ním mohli setkat. Tím pouze zvyšoval turistický ruch na svém ostrově. Jinak měl stanovený roční důchod ve výši 2 milionů franků ze státní pokladny Francie, z čehož polovina náležela císařovně Marii Luise.
Během následujících měsíců se k Napoleonovi začaly dostávat zprávy z Francie o tom, že jeho bývalý ministr zahraničí Talleyrand usiloval o jeho poslání na vzdálenější ostrov. Ludvík XVIII. mu navíc stále ještě neposlal slíbený dvoumilionový „důchod“. Francouzský lid byl navíc nespokojený s vládou Ludvíka, který vést zemi zkrátka nezvládal. Proto se v Napoleonově hlavě zrodil plán, jenž se mohl uskutečnit v době, kdy ostrov opustil plukovník Champbell. Tudíž na něj neměl kdo dohlížet. 26. února 1815 proto Bonaparte nalodil 1 100 vojáků, 80 koní a 4 děla na lodě a vyrazil směrem k francouzskému pobřeží. O 5 dnů později, tedy 1. března, dorazil do zálivu Juan u Antibes. Během pár dnů se k němu přidalo dalších 1 500 mužů, a jak dále postupoval v čele armády, dostával se blíže k Paříži. Když Napoleon narazil na kapitána Randona z královské armády, tak ho při povelu k palbě vojáci neuposlechli. Nikdo z nich si nedovolil střelit na Napoleona. A podobným způsobem se zachovali i členové dalších a dalších jednotek, které mu stály v cestě. Nakonec tímto způsobem dorazil do Paříže jako hrdina, jemuž všichni lidé za davového šílenství tleskali. 20. března 1815 už opět vládl Francii, a to bez použití jediné střelné zbraně.
Taková situace neměla ve světě obdoby. Francie žila v opojení z toho, že se jim vrátil velký vůdce, který dá zemi opět do pořádku. Nicméně ostatní evropské velmoci si to nemyslely, a proto z Napoleona už týden před nástupem na trůn udělaly veřejného nepřítele číslo 1 a narušitele míru. Napoleon sice všem mír nabízel, jenže bohužel. Za Napoleonem navíc nestál úplně každý, jak se mohlo na základě davového šílenství při vstupu do Paříže zdát. Napoleon stál v podstatě sám proti celé Evropě. Bonaparte měl za sebou talentovaného maršála Davouta, jenž byl, co se týče schopností, jediný srovnatelný s Napoleonem. Jenže bitva u Waterloo ukázala, že ani ten Napoleonovi nepomohl, a tak zde francouzská armáda francouzského císaře utrpěla drtivou porážku, která pro něj znamenala další abdikaci.
V červenci 1815 bylo rozhodnuto o jeho internaci na ostrově Svaté Heleny, kde pobýval ve vile Longwood. Z počátku se jednalo spíše o penzi, v rámci které četl, jezdil na koni, chodil na procházky a sepisoval paměti. To se změnilo po příjezdu guvernéra sira Hudsona Lowea, jenž začal Napoleonovu svobodu omezovat. Snížil mu výdaje a svobodu skutečně omezil.
Napoleon nakonec zemřel v bolesti a nemocen 5. května 1821 ve věku 51 let.
Podobné články
Doporučujeme
