Normandie a francouzský odboj
V únoru roku 1944 byla do jihofrancouzského města Valence-d’Agen umístěna 2. tanková divize SS „Das Reich“, kde čekala na doplnění nového vybavení a nových jednotek. Po vylodění Spojenců v Normandii v červnu téhož roku však dostala divize rozkaz, aby se přesunula na sever a pomohla zastavit postup Spojenců.
Součástí divize byl i 4. pluk tankových granátníků SS „Der Führer“, jehož štáb tvořil velitel pluku SS-Standartenführer Sylvester Stadler, SS-Sturmbannführer Adolf Diekmann a SS-Sturmbannführer Otto Weidinger, který 14. června převzal velení.
Brzy z rána 10. června 1944 informoval Diekmann Weidingera o tom, že jej oslovili dva příslušníci polovojenské jednotky vichistického režimu. Tvrdili, že v nedaleké vesnici Oradour-sur-Vayres je jeden z důstojníků Waffen-SS držen v zajetí tamějšího odboje. Zajatým důstojníkem měl být údajně SS-Sturmbannführer Helmut Kämpfe, velitel 2. tankového průzkumného praporu SS, jenž byl rovněž součástí divize Das Reich.
Masakr v Oradour-sur-Glane
Ještě téhož dne obklíčil Diekmannův prapor městečko Oradour-sur-Glane – existuje teorie, dle které si Diekmann městečko spletl s Oradour-sur-Vayers, kam měl původně dorazit. Diekmann nechal na náměstí městečka shromáždit všechny obyvatele, aby mohly německé jednotky důkladně prověřit doklady. Krom toho nechal zatknout šest civilistů, kteří v městečku nežili, ale zrovna ve chvíli, kdy přijeli Němci, městem projížděli na kolech.
V následujících chvílích došlo k ohavné události, která se do historie zapsala jako masakr v Oradour-sur-Glane. Obyvatelé byli nejdříve rozděleni – ženy a děti nahnali němečtí vojáci do tamějšího kostela, kde byly zamčeny, zatímco byla vesnice rabována. Muži byli odvedeni do šesti stodol, kde již byly připraveny kulomety.
Dle vyprávění přeživších pak vojáci SS začali střílet na seřazené muže, mířili primárně na nohy, což mělo způsobit pomalejší umírání. Když se již oběti nemohly hýbat, tak na ně němečtí vojáci naházeli kleští a stodoly posléze zapálili. O život přišlo 190 mužů, pouze pět mužů smrti uniklo.
Pozornosti vojáků neunikl ani zmiňovaný kostel plný žen a dětí. Nacisté vedle kostela umístili zápalnou bombu, kterou následně odpálili. Některé ženy s dětmi se pokusily uniknout dveřmi a okny kostela, ale v tu chvíli se setkaly s nemilosrdnou kulometnou palbou. Při masakru zemřelo 247 žen a 205 dětí, jedinou přeživší byla 47letá Marguerite Rouffanche, které se podařilo uniknout zadním oknem sakristie.
Přestože byla při útěku postřelena, doplazila se až k nedalekým keřům, kde se přes noc skryla. Vesnice byla té noci částečně srovnána se zemí. O několik dní později bylo dovoleno přeživším (někteří obyvatelé unikli již při příjezdu vojáků) pohřbít 642 mrtvých spoluobčanů, kteří byli během několika hodin zmasakrováni německými vojáky.
Proti útoku protestovalo i nacistické vedení
Diekmann později uvedl, že útok byl odvetou za partyzánské aktivity v nedalekém Tulle a za únos a vraždu velitele SS Helmuta Kämpfeho, který byl zaživa upálen v polní sanitce s dalšími německými vojáky. Mezi oběťmi masakru byli i tři kněží, kteří pracovali ve farnosti. Událost byla tak brutální a ohavná, že se proti Diekmannově jednostranné akci ohradila nejen vichistická vláda, ale i nacistické vedení.
Dokonce i polní maršál Erwin Rommel, generál Walter Gleiniger a SS-Standartenführer Stadler měli pocit, že Diekmann dalece překročil své rozkazy a zahájili vyšetřování. Diekmann byl ovšem zabit krátce poté během bitvy o Normandii, padlo také mnoho vojáků z 3. roty, která provedla masakr. Vyšetřování bylo poté přerušeno. Spravedlnosti se nedostalo ani Heinzi Lammerdingovi, veliteli divize Das Reich, který odvetu za útoky francouzského odboje nařídil. Ten byl po válce ve Francii obviněn a v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, Západní Německo jej však Francii i přes opakované žádosti odmítlo vydat. Lammerding zemřel v západoněmeckém Bad Tölz roku 1971 ve věku 65 let.
Zdroje: Oradour, Wikipedia, DW