„Divadlo ženám“
Divadlo Iroquois se nacházelo mezi State Street a Dearborn Street v Chicagu, Illinois. Některá ze současných feministických hnutí poměrně razantně odsuzují koncept moderních světových měst a metropolí, neboť se domnívají, že jsou postaveny nevhodně v kontextu života žen – jednoduše, že se v nich ženy necítí a nemohou cítit dobře a bezpečně.
Výstavba divadla v Chicagu ovšem byla přesným opakem, a je tedy v očích těchto hnutí výjimkou, neboť zohledňovala právě požadavky a potřeby žen. Syndikát, který stavbu financoval, vybral takové místo pro výstavbu divadla, aby v ideálním případě přilákalo zejména tamější ženy na jednodenní výlety z města. Jak se předpokládalo, mělo by jim být pohodlnější navštěvovat divadlo poblíž nákupní čtvrti Loop, která byla hlídaná policií.
Divadlo bylo otevřeno 23. listopadu roku 1903, a to po četných zpožděních zejména kvůli pracovním nepokojům a „neschopnosti“ architekta Benjamina Marshalla dokončovat požadované výkresy včas. Čas, který si architekt svou činností vyžádal, však stál za to. Divadlo bylo dramatickými kritiky velice chváleno, údajně jen málo divadel v Americe mohlo soupeřit s architektonickou dokonalostí nového chicagského divadla.
Kapacita divadla byla 1 602 hostů se třemi úrovněmi – hlavní patro u pódia s přibližně 700 místy, první balkon byl určen 400 hostům a třetí úroveň, galerie, disponovala přibližně 500 místy. Divadlo mělo pouze jeden vchod, což mělo svá pozitiva i negativa. My se zaměříme především na to, že společné schodiště ke vchodu ignorovalo chicagské požární předpisy, které vyžadovaly samostatná schodiště a východy pro každý balkón.
Požár a smrtící elektřina
Navzdory architektonické dokonalosti však divadlo v provozu nezůstalo nijak dlouho. Osudný den nastal po necelých dvou měsících, podobně jako u českého Národního divadla, které vyhořelo dva měsíce po svém otevření. 30. prosince roku 1903 divadlo Iroquois uvedlo matiné populárního muzikálu Modrovous, který se v divadle hrál již od jeho otevření. Návštěvnost byla však již od premiéry zklamáním, neboť potenciální hosty odehnalo buďto špatné počasí nebo pracovní nepokoje.
Představení, které se konalo 30. prosince, však přitáhlo mnohem více diváků, než tomu bylo doposud – divadlo bylo vyprodané. Veškerá místa na sezení byla prodána, navíc se prodávaly stovky dalších lístků na stání v zadní části divadla. Nemalou část z odhadovaných 2100 až 2200 hostů tvořily děti. Prostory pro stání byly tak přeplněné, že někteří hosté seděli v uličkách, a blokovali tak východy.
Přibližně ve čtvrt na čtyři odpoledne, krátce po začátku druhého dějství, hrálo na pódiu osm mužů a osm žen jedno z hudebních čísel, které bylo nasvětleno modře zabarvenými reflektory, což naznačovalo noční scénu. V tu chvíli jiskry z obloukového světla zapálily mušelínový závěs, pravděpodobně v důsledku elektrického zkratu. Zaměstnanci divadla se pokoušeli požár uhasit pomocí hasicích přístrojů „Kilfyre“, ale plameny se brzo rozšířily do ochozu vysoko nad jevištěm, kde bylo zavěšeno několik tisíc čtverečních stop vysoce hořlavých plátěných kulis.
Jeden z inspicientů se pokusil spustit azbestovou protipožární clonu, ta se ale naneštěstí zadrhla. Herec Eddie Foy vyběhl ven a pokusil se uklidnit dav, nejprve se ovšem přesvědčil, že jeho malý syn je v péči jednoho z divadelních pracovníků. Foy později napsal: „Když jsem se během prvního dějství díval do davu, zasáhlo mě, že jsem nikdy předtím neviděl v publiku tolik žen a dětí. Dokonce i galerie byla plná matek a dětí.“ Eddie Foy byl po požáru považován za hrdinu, neboť značnou dobu stál na jevišti a snažil se uklidňovat hosty, aby nepropadali panice, a to i přesto, že vedle něj přistávaly velké kusy hořících scenérií.
V divadle však na různých místech někteří z hostů jednoduše panice propadali a pokoušeli se z divadla uprchnout. V budově se nacházelo několik skrytých požárních východů, které se však hostům nedařilo otevřít, a to vzhledem k neznámým zámkům, kterými byly zabezpečeny. Někteří z hostů zpanikařili natolik, že drtili a pošlapávali ostatní v zoufalé snaze uniknout plamenům. Mnozí hosté zemřeli, když byli uvězněni ve slepých uličkách nebo se pokoušeli otevřít něco, co vypadalo jako dveře s okny, ale ve skutečnosti se jednalo jen o okna, kterými nešlo uniknout.
V zadní části budovy byl východ pro účinkující, pracovníky divadla a také pro přenášení velkých kulis. Když bylo otevřeno několik těchto dvoukřídlých dveří, do divadla se přihnal ledový vítr, který plameny krmil vzduchem a požár přiživoval. Největší množství obětí bylo nalezeno na úpatí schodišť, kde se stovky lidí udusily nebo vzájemně ušlapaly. Vzhledem k tomu, že v divadle nebyl požární hlásič ani telefon, dorazili první hasiči přibližně po dvaceti minutách.
Znovuotevření divadla
Událost přerostla do skutečně tragických rozměrů. U některých východů byly hromady mrtvol až deset stop vysoké v důsledku toho, jak se lidé zoufale snažili opustit divadlo přes již mrtvá těla jiných návštěvníků divadla. V den požáru zemřelo odhadem 575 lidí a nejméně dalších třicet zemřelo na zranění v následujících týdnech. Celkově si požár divadla Iroquois vyžádal minimálně 602 lidských životů.
Požár v chicagském divadle měl celosvětové důsledky. Některá divadla kompletně zrušila místa na stání, stavební a požární předpisy byly důsledně reformovány a některá divadla po celé zemi a v některých evropských městech byla uzavřena kvůli dovybavení. Dveře musely být od té doby konfigurovány tak, aby je bylo možné zevnitř otevřít za všech okolností.
Ačkoli byl vnitřek divadla spálen v podstatě na prach, exteriéry divadla byly z velké části v podstatě nedotčeny, a divadlo tak nelehlo popelem. Budova byla později znovuotevřena jako Koloniální divadlo, které bylo však v roce 1925 srovnáno se zemí, aby zde v následujícím roce mohlo být postaveno Orientální divadlo. To bylo v roce 2019 přejmenováno na Nederlander Theatre, jež je možné v Chicagu navštívit.
Zdroj: Smithsonian, Wikipedia, Bejvávalo