Turínská škola a Leonardo Notarbartolo

Organizátorem celé loupeže byl Leonardo Notarbartolo z italského Turína. Nejednalo se o žádného svatouška, ale o muže s bohatou kriminální zkušeností. Notarbartolo si za 700 dolarů měsíčně v antverpském světovém diamantovém centru pronajal kancelář a vydával se za italského obchodníka s diamanty, čímž si chtěl zajistit důvěryhodnost. Tento „postup“ však potenciálnímu zloději poskytl i několik dalších výhod – například ID kartu nájemce, jež poskytovala 24hodinový přístup do budovy a rovněž přístup k bezpečnostní schránce v trezoru pod budovou.

Tým se kromě Notarbartola skládal ještě z dalších čtyř členů, kterým dal Notarbartolo během rozhovorů různé přezdívky, ač odmítl specifikovat, na koho konkrétně se jednotlivé pseudonymy vztahují – skupina je známá pod názvem „Turínská škola“ a specializovala se na tzv. inteligentní loupeže bez použití násilí. „Speedy“ byl popsán jako paranoidní muž a dlouholetý přítel Notarbartola, s největší pravděpodobností šlo o Pietra Tavano. „Monstrum“ bylo popsáno jako vysoký a svalnatý muž, jenž byl zřejmě zkušeným elektrikářem, mechanikem, zámečníkem a řidičem, pravděpodobně šlo o Ferdinanda Finotto. „Génius“ byl specialistou na poplašné systémy, jenž byl spojován se sérií dalších loupeží. Posledním potvrzeným členem týmu byl „Král klíčů“. Ten byl popisován jako jeden z nejlepších padělatelů klíčů na světě – jde o jediného člena týmu, který unikl zatčení policií, jeho identita je stále neznámá.

„Loupež století“, jak se jí tradičně přezdívá, si vyžádala dlouhých 18 měsíců příprav. Skupina zlodějů totiž k překonání četných bezpečnostních systémů musela využít hned několika různých metod – často jednoduchých, přesto sofistikovaných. Notarbartolova skupina po dlouhý čas pečlivě sledovala diamantové středisko a pomocí kamerových per tajně fotografovala interiéry i trezor. Notarbartolovy časté návštěvy jakožto „obchodníka s diamanty“ způsobily, že si na něj ochranka zvykla a během jeho přítomnosti byla víceméně laxní.

Zlodějské skupině se podařilo nad dveřmi trezoru skrýt velice drobnou kameru, která při rozsvícených stropních světlech nebyla téměř viditelná. Tato kamera následně sledovala členy stráže otevírající dveře a zaznamenávala kombinaci, kterou k tomu použili. Kamera odesílala svá data do senzoru, který byl ukryt v červeném hasicím přístroji v nedalekém skladu. Nácviky loupeže údajně skupina prováděla s plnohodnotnou replikou trezoru, jež byla údajně vyrobena s pomocí zasvěceného a zkušeného obchodníka s diamanty.

mohlo by vás zajímat

Největší nevyšetřená krádež umění v historii: Falešní policisté ukradli z muzea obrazy za 500 milionů dolarů

Loupili s pomocí izolepy, polystyrenu a laku na vlasy

Některé z metod, které zlodějům pomohly k úspěšné loupeži, byly skutečně velice primitivní, ovšem velice účinné. Den před loupeží navštívil Notarbartolo ještě jako obchodník trezor. Uvnitř trezoru potom nepozorovaně nastříkal na senzory tepelného pohybu dámský lak na vlasy (ve spreji), neboť byl průhledný, ale dokázal dočasně izolovat senzor od teplotních výkyvů v místnosti. Jednalo se pouze o dočasné opatření, než se skupině podařilo řádně deaktivovat senzorový systém.

Bezpečnostní kamera sice Notarbartolovo počínání zaznamenala, hlídačově pozornosti ovšem sprejování lakem na vlasy uniklo, neboť byl na Notarbartolovy návštěvy zvyklý. K loupeži došlo v noci po svatém Valentýnu, 15. února roku 2003 – Notarbartolo zůstal v nedalekém vozidle, kde naslouchal policejní vysílačce a byl připraven k odjezdu, jakmile byla skupina s činem hotová. O loupež jako takovou se postarali zbylí čtyři členové týmu. Měli na sobě plastové rukavice, aby nezanechávali otisky prstů.

Aby se tým vyhnul velkému počtu bezpečnostních kamer, odemkl Král klíčů sousedící opuštěnou kancelářskou budovu, přes jejíž soukromou zahradu se všichni dostali k diamantovému středisku. Balkón, přes který se do budovy lupiči dostali, byl sice kontrolován infračerveným senzorem, Génius však použil podomácku vyrobený velký polyesterový štít, s pomocí něhož skryl svůj tepelný podpis, když se přibližoval k senzoru, aby před něj mohl štít umístit.

Bezpečností kamery v předpokoji byly zakryty černými sáčky, aby si skupina mohla rozsvítit. Tamější trezor obsahoval 189 bezpečnostních schránek, ve kterých uschovával poklady, šperky, drahokamy i hotovost světových elitních podnikatelů a obchodníků. Kód zámku měl přes sto milionů možných kombinací, středisko chránili policisté ozbrojení samopaly a všude byly stovky kamer a senzorů. Dveře trezoru navíc chránily elektromagnetické senzory, které spustily na nedaleké policejní stanici alarm, pokud jste narušili jejich obvod. V trezoru vše hlídaly detektory pohybu, světla i teploty – trezor měl být prakticky nedobytný.

Loupež byla od začátku do konce dokonale naplánovaná, natrénovaná a vyměřená, včetně konkrétních pohybů a spočítaných kroků – většinu času se totiž skupina musela pohybovat ve tmě pouze podle nácviku. Tepelná čidla byla zahrazena polystyrénovými krabicemi, světelná čidla izolepou a kabeláž bezpečnostních systémů byla narušena obyčejným drátkem. K vybrání bezpečnostních schránek byla použita obyčejná vrtačka, načež byl obsah přesunut do pytlů. Celý proces trval přibližně hodinu, a to vzhledem k obrovské opatrnosti.

mohlo by vás zajímat

Největší diamant světa Cullinan vážil přes půl kila. Z Johannesburgu do Londýna byl poslán doporučeným dopisem v obyčejné krabici

Důkazní odpadky i směšné tresty

Skupina však udělala chybu při likvidaci důkazů – původně bylo v plánu spálit veškeré důkazy ve Francii. Nakonec se však Speedy rozhodl zbavit se důkazů v nedalekém lese, navíc tuto veledůležitou činnost provedl nedostatečně. Právě odpadky posléze dovedly policii k osobě Leonarda Notarbartola. Pozemek s lesem totiž vlastnil místní myslivec, který den po loupeži odpadky našel a zavolal policii – domníval se totiž, že nepořádek způsobili teenageři, se kterými měl v minulosti spory. Když se mezi odpadky objevily obálky z antverpského diamantového centra, policie začala ihned vše důkladně prověřovat.

Policie identifikovala Notarbartola pomocí stvrzenky na sendvič, který si koupil v nedalekém obchodě s potravinami a byl u toho zachycen bezpečnostní kamerou. Skupina si ovšem mezitím začala dělit kořist – přibližně 30 hodin po loupeži, 17. února. Notarbartolo, který byl stále přesvědčený, že o jeho účasti na loupeži nikdo nic netuší, se v pátek 21. února vrátil pro některé své věci do kanceláře. Udivená policie ho na místě bez problémů zatkla.

A to „nejlepší“ na konec? V Belgii je nejvyšší trest za krádež pět let vězení, a to bez ohledu na hodnotu lupu – v tomto případě šlo o více než čtvrt miliardy liber. Pokud se však prokáže, že jste loupež připravoval jako „šéf“ zločineckého gangu, je trest vyšší. Notarbartolo byl v organizování loupeže shledán vinným, a proto byl v roce 2005 odsouzen k deseti letům vězení – již v roce 2009 byl však podmínečně propuštěn. Jednou z podmínek propuštění ovšem bylo odškodnění obětí loupeže, o což se ani v nejmenším nepokusil. Proto byl v roce 2013 zatčen a musel si odpykat i zbytek trestu odnětí svobody, a to až do roku 2017.

Ostatní členové Turínské školy byli nakonec rovněž zatčeni a odsouzeni k pěti letům vězení. Majitelé vyloupených schránek byli (stejně jako celý svět) nízkými tresty udiveni. Při loupeži sice nebylo použito násilí, zlodějům se však podařilo ukrást drahokamy, cenné předměty a hotovost v hodnotě vyšší než 250 milionů liber. Ukradené diamanty již nikdy nebyly nalezeny.

Zdroje: Wikipedia, Zoommagazin