Párty v poušti
Poslední íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví, který Íránu vládl téměř čtyři dekády, proměnil svou zemi v moderní stát západního stylu. Blízkovýchodní země tak ve své době patřila k ekonomicky nejrychleji rostoucím státům na světě a z chudé země se za šáhova vládnutí stala regionální velmoc. A to i díky pevnému a silnému spojenectví se Spojenými státy. To vše je ale dnes již dávno minulostí – šáhův diktátorský styl vládnutí spolu se státem vynucovaným sekularismem nakonec vyvrcholil v roce 1979 islámskou revolucí, která proměnila moderní monarchii západního stylu v krutou náboženskou diktaturu.
Svůj podíl na revoluci, jež vynesla k moci zdejší náboženské fanatiky, mělo i šáhovo přehnané megalomanství a záliba v přepychu. To pobouřilo jak obyčejné obyvatelstvo, tak i mocné duchovenstvo. Tomu se šáhův opulentní a snobský způsob života přímo hnusil. Není divu, že když šáh slavnostně oznámil, že v roce 1971 uspořádá velkolepé oslavy 2500. výročí trvání íránské monarchie, dostal se pod ostrou kritiku právě od vlivných duchovních. Ti ve velkolepé přehlídce luxusu neviděli nic jiného než pouhou oslavu zkaženosti a hamižnosti.
Šáh, snažící se dát úspěchy své země i sebe sama najevo, pozval do historického hlavního města říše Persepolis snad všechny státníky a krále světa, ignorujíc fakt, že se v podstatě jednalo o pustou poušť. Během 18 měsíců tak uprostřed ničeho vyrostlo nejdražší a nejmodernější stanové městečko, které jen pro účely akce nechala vyrobit nejprestižnější švýcarská firma na výrobu stanů – každý ze superluxusních přístřešků tak svou výbavou předčil i ty nejlepší hotely na světě. A jelikož bylo potřeba světovou smetánku ke stanům nějak dopravit, nechal šáh postavit v nedalekém městě nové mezinárodní letiště – od letounů pak hosty vezla šáhova osobní kolona nových mercedesů.
Oslava Íránu bez Íránců
Hostina pak byla vyvedená ve velkém stylu – jídlo doručila vyhlášená pařížská restaurace Maxim’s a k pití byly vybrány jen ty nejluxusnější ročníky těch nejdražších vín a likérů na celém světě. Šáh se za to dostal pod ostrou kritiku, když jako vládce muslimské země otevřeně podporoval pití alkoholu. Íránce urazil i fakt, že na tom, co měla být oficiální oslava jejich země a kultury, se neobjevilo ani jedno tamní jídlo na úkor všemožných francouzských specialit. V národu to tak umocnilo pocit, že se spíše než o oslavu Íránu jednalo o soukromou párty.
Není divu, že se šáh pokusil na tento „banket století“ dostat ty nejmocnější z nejmocnějších a byl ochoten využít všech pák, aby se jím žádaní hosté na akci dostavili. Britští investoři v zemi se tak dozvěděli, že pokud se akce nezúčastní samotná královna Alžběta II., mohou počítat s „přehodnocením“ slíbených státních zakázek – k šáhově nevoli se nakonec dostavil jen princ Philip s královnou-matkou. Stejný nátlak pak byl vyvinut i na německé, francouzské či holandské podniky. Každá pozvaná země nakonec poslala svého zástupce – Československo reprezentoval prezident Ludvík Svoboda, který na akci velice rád vzpomínal.
Součástí kulturního programu pak byla kompletní rekonstrukce starověké perské kultury včetně tisícovek komparzistů, kteří se v rámci oslav oblékli do dobových obleků a pochodovali před šáhem. Akce byla totiž zároveň vyvrcholením šáhovy kampaně, jež měla lidu připomínat předislámské tradice národa, především pak antickou říši krále Kýrosa II. K tomu se šáhův režim nadšeně hlásil. To ještě víc popudilo jak místní věřící, tak i mocné duchovní v opozici – když pak nechala šáhova tajná policie SAVAK pozatýkat v rámci bezpečnostních opatření desítky opozičních vůdců (především z náboženské sféry), definitivně si mezi svými odpůrci zpečetil svůj osud. Zajímavostí je, že byl pro účely akce připraven dokumentární film o íránské historii, který namluvil a pomohl vytvářet samotný Orson Wells, šáhův blízký přítel.
„Ďábelský festival“, jak akci nazval pozdější vůdce islámské revoluce ajatolláh Chomejní, tak patřil k dalším pomyslným posledním kapkám, které nakonec vedly v roce 1979 k pádu šáha. Přehnaná oslava megalomanství, jež měla oslavit 2500 let nepřetržené íránské monarchie, tak v konečném důsledku vedla k jejímu pádu o pouhých 8 let později.