Před 32 lety došlo v bostonském muzeu Isabelly Stewart Gardner k dosud nevyšetřené loupeži umění, často označované za loupež století. Z muzea bylo ukradeno 13 uměleckých děl v hodnotě 500 milionů dolarů, včetně obrazů Rembrandta, Degase, Maneta a Vermeera. Muzeum v současnosti nabízí 10 milionů dolarů za informace vedoucí k zpětnému získání ukradených děl. Loupež je dodnes nevyřešená a ukradené obrazy tak zůstávají neznámo kde.
Loupež století
K loupeži došlo v neděli 18. března roku 1990 v časných ranních hodinách. Cílem bylo Muzeum Isabelly Steward Gardner v Bostonu. Oba zloději byli svědky spatřeni již před loupeží, nicméně vzhledem ke svému důkladnému policejnímu přestrojení byli považováni za policisty. V muzeu se v době loupeže nacházeli dva strážníci, Abath a Hestand, přičemž první z nich byl pravidelným nočním hlídačem, druhý byl na směně poprvé. Loupež byla důkladně promyšlená. Oba strážníci se během své směny potýkali s podivnými problémy týkajícími se požárního poplachu, který se ozýval z různých místností, přestože v žádné z nich nebyl lokalizován kouř ani oheň.
Přibližně v 1:20 ráno přijeli zloději přestrojení do policejních uniforem k bočnímu vchodu a po zazvonění ohlásili skrz interkom hlídači, že jedou vyšetřit poruchu. Zloději byli nic netušícími strážníky vpuštěni do muzea. Zloději v policejních uniformách obeznámili strážníka Abatha s tím, že jim připadá povědomě a pravděpodobně je na něj vydán zatykač. Následně musel opustit bezpečnostní pult s tlačítkem, jež by kontaktovalo policii, a nechat se čelem ke zdi spoutat. Poté vešel do místnosti i strážník Hestand, jenž byl také spoután. V tu chvíli zloději odhalili své skutečné záměry a požádali stráž, aby jim nedělala žádné problémy, načež hlídače omotali lepicí páskou.
Následně oba hlídače odvedli do sklepa, kde byli pouty připevněni k parnímu potrubí a pracovnímu stolu. Oba zloději prohlídli hlídačům peněženky a sdělili jim, že nyní vědí, kde bydlí; když ale nic neřeknou úřadům, dostanou zhruba po roce odměnu. Loupež následně probíhala poměrně standardně tak, jak jsme zvyklí z filmů. Zloději rozbili skleněné desky chránící obrazy tím, že je hodili na podlahu, a pomocí čepelí vyřízli obrazy z rámů.
Postupně procházeli muzeem a kradli vytipované obrazy, což detailně zaznamenávaly infračervené detektory pohybu. Poté, co byli s loupeží hotovi, ještě naposledy zkontrolovali stráže a zeptali se jich, zda jim je dobře. Zcela evidentně tedy nemělo jít o akci s úmyslem zabíjet. Následně sebrali z kanceláře ředitele bezpečnosti videokazety, které zaznamenávaly jejich vstup, a také výtisky dat ze zařízení pro detekci pohybu. Údaje o pohybu však byly zachyceny i na pevném disku, jenž zůstal nedotčen. Dveře bočního vchodu muzea naposledy zaklaply ve 2:45 ráno, loupež tedy trvala 81 minut.
12 miliard korun
Z muzea bylo ukradeno celkem třináct uměleckých děl, jejichž hodnota se v současnosti pohybuje kolem 500 až 600 milionů dolarů, tedy přibližně 12 miliard korun. Až do roku 2019 se jednalo o největší loupež umění v historii, proto se také v kontextu hovoří o loupeži století. Mezi ukradenými obrazy byly opravdové skvosty bostonského muzea.
Ukraden byl například obraz s názvem Koncert od nizozemského malíře Vermeera, což byl jeden z celkových 34 obrazů, které byly autorovi kdy přisouzeny. Tento obraz představuje polovinu hodnoty celé loupeže, tedy přibližně 250 milionů dolarů. Odborníci se domnívají, že může jít o nejcennější ukradenou věc na světě. Z muzea zmizely také tři obrazy nizozemského malíře Rembrandta, mezi nimiž byla i Bouře na Galilejském moři, jeho jediná krajinomalba zachycující moře. Mimo to bylo ukradeno například také pět skic Francouze Edgara Degase, které však mají ve srovnání s ostatními díly o dost nižší hodnotu, a po jednom obrazu malířů Édouarda Maneta a Govaerta Flincka.
Vyšetřovatelé i odborníci byli během šetření loupeže poměrně zmateni výběrem děl. Zloději totiž ukradli některá umělecká díla, jež měla ve srovnání se zbytkem ukradených předmětů výrazně nižší hodnotu, zatímco na místě netknutě ponechali díla Raphaela, Botticelliho či Michelangela. Vzhledem k výběru děl a k neopatrnému zacházení s obrazy se vyšetřovatelé domnívali, že zloději nebyli experty na krádeže uměleckých děl. Do celého případu se v průběhu let zakořenilo tolik informací, svědků, podezřelých, okolností, nesrovnalostí a menších či větších důkazů, že by celá událost obsáhla knihu. Velice pravděpodobně měla v loupeži prsty také bostonská mafie.
Prázdné rámy
Vzhledem k tomu, že jedním z přání Isabelly Stewart Gardner bylo to, aby se žádné z děl v její sbírce nepřesouvalo, zůstávají prázdné rámy po ukradených obrazech symbolicky viset na příslušných místech v muzeu. Zároveň tak symbolizují naději případného návratu. Jako odměna za jakékoli informace přímo směřující k nalezení všech ukradených děl byla stanovena finanční částka 10 milionů dolarů, což je nejvíce, co kdy soukromá instituce nabídla. Federální prokurátoři navíc uvedli, že kdokoliv, kdo ukradené předměty dobrovolně vrátí, nebude stíhán.
Promlčecí lhůta vypršela roku 1995, což znamená, že zloději a každý, kdo se na krádeži podílel, nemůžou být stíháni. Přesto jsou ukradená umělecká díla i v současnosti, přesně 32 let od případu, stále neznámo kde, a celá událost tak i nadále zůstává největší nevyřešenou loupeží umění v historii.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
