Markýz de Sade, celým jménem Donatien Alphonse François, markýz de Sade, dodnes platí za jednoho z největších zvrhlíků evropské historie. Francouzský šlechtic se zálibou v sadismu ve své době proslul jako neznaboh, který mučil služky a prostitutky. Později jej svět znovuobjevil skrze jeho literární dílo, bohužel především přes jeho pornografickou část. Cennější pasáže Sadeových románů a spisů obsahující nadčasové filozofické a politické myšlenky, se za všechna ta staletí tak trochu „ztratily v překladu“.
120 dnů Sodomy
Kundy, prdele, znásilňování, bičování, pálení genitálií voskem, uřezávání částí těla, nakonec mučení a vraždění. Otevřeme-li některé z českých vydání románu 120 dnů Sodomy z pera francouzského šlechtice markýze de Sade, budeme zavaleni sprostotou, vulgaritou, sexem a násilnostmi. Útlocitný čtenář může být šokován až zhnusen, otrlejší a zkušenější se po pár desítkách stránek začne pobaveně ušklíbat. Při četbě 120 dnů Sodomy je s každou další pasáží stále zjevnější, že všechna ta pornografie není hlavním sdělením, které chtěl autor skrze knihu světu předat. Nebo ještě jinak; de Sade psal svůj nejslavnější román, když byl zavřený v Bastile, pro sebe a svoje pobavení, a jeho publikování pravděpodobně nezamýšlel. Po převozu do blázince v Charentonu se k rozpracované knize už nedostal a na světlo světa se dostala pravděpodobně přes některého z dozorců až po čase.
Problém byl v tom, že většina nakladatelů v touze prodat co nejvíce výtisků akcentovala erotické a jinak šokující pasáže de Sadeova díla, a to mnohdy na úkor těch částí, do nichž autor zahrnul řadu politických a nadčasových společenských myšlenek. Příběh čtyř vysoce postavených pánů, kteří na venkovské sídlo přivezou skupinu mladíků a dívek, aby je po několik měsíců využívali jako prostředky k naplňování těch nejtemnějších tužeb, samozřejmě láká pro svou kontroverznost. Zajímavější než sex a mučení je na něm ale tíživý motiv jistoty čtveřice hlavních mučitelů o jejich absolutní moci a beztrestnosti.
V kruzích literárních historiků existuje teorie, že de Sade, který byl za svého života neustále stíhán, nebyl trnem v oku francouzské vrchnosti ani tak pro to, co reálně dělal, jako spíš pro to, že ve své tvorbě pouze popisoval, co viděl kolem sebe; shnilou a zvrhlou společnost navlečenou do hedvábných punčoch, jak hnisající boláky nejrůznějších pohlavních chorob zakrývá navoněným pudrem a tvrdě vykořisťuje nuzné poddané, ačkoliv se od nich v mnohém neliší, naopak je v jádru odpornější. 120 dnů Sodomy chtěl de Sade původně rozčlenit do čtyř svazků a postupně stupňovat intenzitu, závažnost činů ústředního kvarteta a snad se i více věnovat filozofickému přesahu, bohužel román nestihl dokončit a poslední dvě části se dochovaly jen v krátkých shrnutích, jakoby náčrtcích autorových úmyslů.
Jak století plynula, intelektuálnější části de Sadeovy tvorby se víc a víc ztrácely ve stínu laciné erotiky, na niž jeho dílo většina vydavatelů okrouhala. Pařížský nakladatel Pauvert, který chtěl po druhé světové válce vydat ve 24 svazcích kompletní de Sadeovy spisy, za tento svůj záměr stanul před soudem. V češtině 120 dnů Sodomy poprvé vyšlo v roce 1992. Jedná se o překlad Arnošta Wolfa nikoliv z francouzského originálu, ale z německé verze románu. Přesto snaha předložit čtenáři vše, co se z původního rukopisu zachovalo, dělá v kombinaci s barvitým Wolfovým jazykem z tohoto vydání jedinečný kousek. Kousek, který se s dnes nejdostupnějším vydáním z Levných knih nedá příliš srovnávat.
De Sade tak dnes zůstává poněkud nepochopen a redukován na perverzního zhýralce, jenž měl být dávno zapomenut. Zachytit pravou podstatu 120 dnů Sodomy a snad na myšlenky díla i navázat a rozšířit je se pokusil italský režisér Pier Paolo Pasolini, který byl ve své době podobně kontroverzní a pronásledovaný jako de Sade za svých časů. Saló je poslední snímkem, který režisér stihl vytvořit, jeho uvedení do kin se už nedočkal...
Smrti unikl, když zabili Robespierra
Na druhou stranu, de Sade měl prokazatelně zvláštní choutky, kterým se za svého života rovněž rád oddával. Jeho prvním doloženým skandálem je případ prostitutky Jeanne Testard. De Sade si ji zaplatil a pozval do své soukromé chaty, což by pro muže v jeho postavení nebylo nic šokujícího, kdyby tam lehkou ženu markýz nenutil snášet bičování. Poté, co byla propuštěna z jeho služeb, běžela zmučená Testard na policii a de Sade byl zatčen a na dva týdny vězněn v žaláři ve Vincennes, než příkaz k jeho propuštění vydal sám Ludvík XV.
O pět let později se stalo totéž v bledě modrém s jistou Rózou Keller, žebračkou, kterou de Sade odvezl do domku v Arcueil. Když žena utekla a podala svědectví o tom, co vše po ní de Sade chtěl, bylo rozhodnuto, že de Sade patří před soud. Než k němu ale došlo, markýzova rodina Rózu štědře vyplatila výměnou za to, že svá obvinění stáhne.
De Sade měl věrného sluhu Latoura, který mu při řadě jeho zvrhlých seancí ochotně pomáhal. Vrcholem problémů byly orgie, které de Sade pořádal v bytě jisté Marietty Borelly v červenci 1772. Přítomným ženám šlechtic podával tzv. španělské mušky, přehnal to ale a dvě z nich přiotrávil. De Sade i Latour byli obviněni z travičství a odsouzeni k smrti, mezitím ale pán i kmán uprchli do Itálie, a tak místo nich byly popraveny jejich symbolické figuríny. Protože si ale nedal pokoj ani za hranicemi, i italské úřady de Sada brzy začaly stíhat. Mučením posluhovaček a náhodných prostitutek si markýz pomalu, ale jistě dláždil cestu do Bastily, kde byl zavřen až do začátku Velké francouzské revoluce. Byl to údajně on, kdo jen pár dní před dobytím Bastily z okna své cely na lidi venku křičel, ať pevnost strhnou. Za to byl převezen do blázince v Charentonu, takže tomu velkému revolučnímu dění v Paříži nebyl přítomen.
Po revoluci se mu na chvíli zadařilo, stal se dokonce soudcem revolučního soudu, ale nové poměry mu neseděly. V roce 1794 byl odsouzen k smrti za to, že o tři roky dříve hledal uplatnění ještě v královské gardě. Ale protože v den de Sadeovy popravy proběhlo povstání proti Robespierrovi, unikl hříšný markýz zase jednou smrti pouze o vlásek a díky pořádné dávce štěstěny. Přesto nebyl svobodný. I vlivem své rodiny se stal trvalým chovancem Charentonu, kde izolovaný od světa a po celkem 13 letech za mřížemi ve věku 74 let zemřel roku 1814.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
