Hovory o Bohu

Ne že by na tom nějak zvlášť záleželo, ale dvoje blížící se velké filmové ceny - Zlaté glóby a Ceny Americké filmové akademie aka Oscaři - to tentokrát nebudou mít jednoduché. Rok 2019 byl bohatý na tituly, které se rozhodně zapíšou do historie, ať už je řeč o extrémně kvalitním Parazitovi, Jokerovi, pomyslných vidlí hozených do současného standardu komiksových adaptací, nenápadném velkofilmu Le Mans 66' či Tarantinově Tenkrát v Hollywoodu. Mohlo by se zdát, že produkce streamovací společnosti, která není primárně určena pro kinosály, vedle takových kusů zapadne, v případě Netflixu je ale opak pravdou.

Historický The King, technologicky přelomový Irčan Martina Scorseseho, opěvované a právě na Zlaté glóby nominované vztahové drama Manželská historie s Adamem Driverem a Scarlett Johansson, to všechno nám e-televizní gigant letos přinesl. Koncem listopadu výčet doplnil počin režiséra uznávaného Města bohů Fernanda Meirellese s názvem Dva papežové. Vedle svých souputníků vypadá konverzační drama inspirované skutečnou událostí, a sice setkáním expapeže Benedikta XVI. (Anthony Hopkins) se svým nástupcem, tehdy ještě arcibiskupem Jorgem Bergogliem (excelentní Jonathan Pryce), možná nenápadně, ve skutečnosti se ale jedná o zřejmě poslední opravdu dobrý film, který v této dekádě ještě stihnete zhlédnout.

Pro kvalitní konverzačku je potřeba tří pilířů - slušného tématu, kvalitního scénáře a schopných herců. Anthony Hopkins si v posledních letech velmi vybírá, jakou práci vezme, takže každý jeho zjev na plátně či obrazovce je pro filmové fanoušky speciální událostí. Jonathan Pryce se těší velké popularitě díky seriálu Hra o trůny, modří ale vědí, že britský herec má za sebou dlouholetou a poctivou kariéru. Dva zasloužilí umělci předvádí coby papežové svůj standard, což je ale v jejich případě stále velmi vysoká hra. O životních partech řeč být nemůže, nominace na Glóbus pro oba je ale víc než zasloužená. A ač má menší prostor, zajímavější je Hopkins, což je dáno především povahou jeho postavy.

A v tom tkví síla celého kousku. Zdá se nemožné, aby 125 minut rozhovoru dvou vrcholných představitelů římskokatolické církve v roce 2019, ještě navíc v bezvěreckém Česku, někoho dokázalo zaujmout. Benedikt a Jorge, budoucí František, se ale, stejně jako jejich reálné předobrazy, v otázce naboženství a jeho přístupu k věřícím absolutně neshodnou, velmi rychle tedy přejdou do filozofičtější roviny a diskutují o podstatě víry samotné. To už je zajímavé pro každého, jehož uvažování alespoň mírně přesahuje zvířecí úroveň každodenního přežívání.

mohlo by vás zajímat

RECENZE: Mohlo to být dobrodružství. Místo toho Amundsen předkládá suchý konverzační životopis pochybné váhy

Kromě hlubokých rozhovorů o těžkých tématech ale sledujeme také dva muže na osobním rozcestí. To už je něco, s čím se dokáže ztotožnit opravdu každý bez ohledu na postoj k Všemohoucímu. Snímek může vzdáleně připomenout Sorrentinovo Mládí, kde Harvey Keitel a Michael Caine coby dva umělci před důchodem přemítají nad významem největších hodnot, které bohém zná - krásy a právě mladosti.

Ve Dvou papežích dělají totéž osobnosti ze zcela opačného konce společnosti s tím, co je nejzásadnější pro ně. Dva boží sluhové ale právě díky vnitřnímu konfliktu dostávají lidskou tvář, což tvůrce filmu umocňuje tak, že tíživé scény citlivě prokládá odlehčenými momenty a drží se nenáročného vyprávěcího stylu. Meirellesův film má díky tomu sílu vtáhnout a bavit i ateisty. Jeden dvouhodinový snímek zvládá něco, co se dříve nadpozemsky mocné instituci, katolické církvi, už pár desítek let vůbec nedaří. Jen počkejte. Jestli tahle planeta do deseti let neshoří, ještě se dožijeme toho, že nás Netflix všechny ovládne a bude pěstovat jako zdroje energie.