Emil Filla vévodí s Františkem Kupkou české TOP 15
Obrazy Emila Filly patří k těm nejprodávanějším, a zároveň nejdráže prodávaným obrazům v Česku. České top patnáctce nejdražších obrazů vévodí společně s Františkem Kupkou, dále je doplňuje například malířka Toyen nebo Oskar Kokoschka. Pozitivní skutečností pro všechny sběratele či investory je rostoucí hodnota Fillových obrazů. K roku 2014 držel Emil Filla v TOP 15 pět příček a z toho tři dokonce v TOP 10 - na sedmém místě byl Fillův Malíř s prodejní hodnotou 17,5 milionů, na osmém Zátiší s lahví Cherry za 16,25 milionů a na devátém Hlava muže v cylindru za 16 milionů. V roce 2007 držel Filla v TOP 10 dvě příčky, navíc se jednalo o jiné obrazy (Zlaté rybičky u okna, Zátiší s artyčokem a mandolínou) – Fillovy tvarové deformace jsou tedy zcela nepochybně sběratelským trendem a prodávají se lépe než například obrazy jeho současníka Bohumila Kubišty, který se do nejdražší desítky dostal pouze jednou se svým obrazem Zátiší (10. místo). Z hlediska obratu je Emil Filla v dlouhodobém časovém horizontu nejprodávanějším autorem na tuzemských aukcích. Za částky v řádech milionů se za posledních 10 let prodalo 115 Fillových obrazů, což se rovná počtu prodaných milionových obrazů Františka Kupky, Jindřicha Štýrského, Toyen a Josefa Šímy dohromady. Celková částka prodaných děl Emila Filly v posledním desetiletí přesáhla hodnotu 600 milionů.
Světový malíř z Chropyně
Emil Filla se narodil 4. dubna roku 1882 v malém městě Chropyně nedaleko Kroměříže. Dětství však téměř celé strávil v Brně, kde vystudoval obchodní školu a začal pracovat jako úředník v pojišťovně. Překvapivě ho práce úředníka příliš neoslnila a vyhlídka na život strávený v kanceláři plné papírů už vůbec ne. Nepřidal se k té části populace plivající na naše hlavní město a za lepším životem se tedy nevydal nikam jinam než do Prahy. S mezizastávkou ve Vídni, kde objevoval krásy umělecké tvorby, nakonec v Praze dostudoval v roce 1906 Akademii výtvarných umění.
Raná Fillova tvorba je ovlivněna především malířem Edvardem Munchem, který je znám například svým obrazem Výkřik. Inspiraci hledal zpočátku také u legendárního impresionisty Vincenta van Gogha a Pierra Bonnarda, francouzského představitele postimpresionismu. V letech 1907 až 1908 svá expresionistická díla vystavoval jakožto člen skupiny Osma. Z této doby pochází například obrazy Čtenář Dostojevského či Hráči šachů. V roce 1909 pak vstupuje do Spolku výtvarných umělců Mánes, jehož členem zůstává až do své smrti. Později, když Filla zaznamenal rostoucí význam nového a moderního kubismu, nechal se ovlivnit jeho zakladateli Georgesem Braquem a samozřejmě Pablem Picassem.
V roce 1912 se Emila Filla oženil s malířkou Hanou Krejčí, se kterou strávil zbytek života, ovšem bez dětí. Těsně před první světovou válkou pak utekl přes Paříž do Nizozemska, kde se usadil. Kromě malby se zde věnoval i odbojářské činnosti, kdy úzce spolupracoval s českým odbojem a předával obdržené zprávy dál do světa. Po první světové válce se na krátkou dobu vrátil k úřednické práci, tentokrát na ministerstvu zahraničí, ovšem znovu sám sebe utvrdil v tom, že se nejedná o ducha naplňující činnost. Rozvíjel tedy raději dál své umělecké dílo, konkrétně se zaměřil především na zátiší. Oproti ponurým tónům z dob exilu v Holandsku však poválečná zátiší disponují širokou paletou barev.
Emil Filla si prošel Buchenwaldem i členstvím v KSČ
V těsně předválečném období se Filla částečně vrátil k expresivním projevům a věnoval se například námětům bojů (Bílá noc, Kůň napadený lvem), čímž reagoval na vzrůstající nacistickou hrozbu. Za své protinacistické smýšlení byl spolu s dalšími umělci (např. Josefem Čapkem) zatčen gestapem. Uvězněn byl nejprve v koncentračním táboře Dachau a následně v Buchenwaldu, kde prodělal šest infarktů, naštěstí však na rozdíl od mnohých dalších hrůzy nacismu přežil. Po druhé světové válce byl jmenován profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové a vstoupil do KSČ, ve které (zasažen nacistickým terorem) viděl naději a jistotu. Co se malování týče, věnoval se zátiší, krajinomalbě (České středohoří) a námětům slovenských zbojnických písní (Ovce moje ovce, Hej nebudem rolníkom). Část jeho obrazů však tehdy nemohla být vystavena, protože neodpovídala představám komunistických znalců umění a socialistickému realismu, jenž byl protěžován nade vše ostatní. Emil Filla zemřel 6. října roku 1953, kdy prodělal již sedmý infarkt a jeho podlomené zdraví z dob války nedokázalo dále vzdorovat.