Snímek Amadeus režiséra Miloše Formana, který vykresluje složitý vztah mezi géniem Mozartem a dvorním skladatelem Salierim, patří v zahraničí mezi nejúspěšnější filmy z „české dílny“. Ačkoli se stal doslova magnetem na všechna filmová ocenění, je mu často vytýkána určitá historická nepřesnost. Salieri a Mozart byli totiž údajně přáteli a vzájemně se celý život uznávali.
Formanův Salieri
Amadeus režiséra Miloše Formana obdržel neuvěřitelných osm Oscarů a dalších 32 ocenění včetně čtyř Zlatých glóbů. Získal si světovou popularitu a náklonnost českého i zahraničního publika. Přesto je mu vytýkána jedna věc, a tou je právě vyobrazení vztahu dvorního skladatele Antonia Salieriho a mladého génia s revolučním přístupem Wolfganga Amadea Mozarta. Je ovšem nutné konstatovat, že s konspirační teorií v podobě sporu mezi zmíněnými dvěma umělci rozhodně nepřišel Miloš Forman. Tato legenda o Salieriho nesnášenlivosti a Mozartově aroganci se mezi lidmi šíří přes 200 let, umělecky ji zpracoval například Alexandr Sergejevič Puškin ve své jednoaktové divadelní hře.
Antonio Salieri ve městě hudebníků
Antonio Salieri se narodil v italském Legnanu 18. srpna roku 1750 do zámožné rodiny. Ačkoli si to jeho otec nepřál, od mala se chtěl věnovat pouze hudbě. Salieriho rodiče zemřeli, když byl ještě mladý, a tak se mu skrze tuto nešťastnou událost naskytla příležitost, po které toužil - dostal se do „města hudebníků“, do Vídně. Ve Vídni se mladého Salieriho ujal hudebník Florian Leopold Gassmann, jenž poskytl mladému nadšenci to nejlepší hudební vzdělání, které sám financoval. Antonio Salieri mu tuto péči v budoucnu nezapomněl, po Gassmannově smrti se postaral o jeho rodinu.
Salieri se ve Vídni seznámil jak s císařem Josefem II. (synem Marie Terezie), tak s vídeňskou smetánkou a inteligencí. Svou první operu s názvem „Le donne letterate“ zkomponoval v roce 1770 ve svých dvaceti letech, ta byla o tři roky později dokonce uvedena v Praze. Salieriho popularita strmě stoupala, zkomponoval dalších několik oper včetně komické opery „La fiera di Venezia“, která měla premiéru roku 1772 ve Vídni a následně byla uvedena po celé Evropě. Již v roce 1774 se stal císařským dvorním kapelníkem, což byla tehdy ta nejvyšší funkce, jaké mohl hudebník dosáhnout. Ve stejném roce se také poznal s Terezií von Helferstorfer, kterou si o rok později vzal za ženu.
Jak šel čas, Salieri dospíval a v komponování hudby se zdokonaloval. Jeho opery se těšily velké popularitě, nevídaným způsobem prorazily i na pařížskou půdu. Velký podíl na úspěchu nese také Salieriho libretista Lorenzo da Ponte. Salieriho opera „Tarare“ se stala na několik desítek let největším kasovním úspěchem pařížské opery a po jejím uvedení získal Salieri titul člena Francouzské akademie umění za zásluhy o francouzskou hudbu. Salieri se stal také v letech 1788 až 1795 prezidentem charitativní hudební společnosti „Tonkünstler-Societät“, která podporuje ženy a děti hudebníků a je dodnes jednou z významných hudebních institucí v Evropě.
Kulturní úpadek na císařském dvoře
Po smrti císaře Josefa II. v roce 1790 se atmosféra na císařském dvoře od základu změnila. Nástupce Leopold II. nejevil o umění a hudbu příliš velký zájem, a tak musel Antonio Salieri odejít z pozice kapelníka italské opery. Ačkoli bylo tehdy Salierimu pouze 40 let, byl už v kontextu tvůrčí nálady „za Zenitem“. Publikum se během let změnilo a dávalo přednost revoluční hudbě Wolfganga Amadea Mozarta. Poslední opera, kterou Salieri v roce 1804 zkomponoval, nebyla přijata obecenstvem ani kritiky. Nadále však řídil veškerý hudební život ve Vídni a věnoval se tomu, v čem se mu v té době nikdo nemohl vyrovnat – hudební teorii a pedagogice. V oblasti zpěvu, kompozice a teorie hudby předával své znalosti například Ludwigu van Beethovenovi, Franzi Schubertovi, Franzi Lizstovi a v neposlední řadě i Mozartovu synovi, Franzi Xaveru Wolfgangu Mozartovi. Významně se podílel na vzniku Vídeňské konzervatoře a pokud u některého z žáků poznal nadmíru talentu, vyučoval ho zdarma jako odkaz svému učiteli Gassmannovi, který se ho též bezplatně ujal. Na sklonku života se u Salieriho začala projevovat pravděpodobně Alzheimerova choroba a v roce 1820 ho postihl těžký průběh dny (pakostnice). Roku 1823 prodělal mozkovou mrtvici a od té doby se jeho zdravotní stav stále zhoršoval. S podlomeným zdravím zemřel Antonio Salieri v 74 letech 7. května roku 1825.
Kdo zabil Mozarta?
Během života se Salieri s Mozartem setkal několikrát. Mozart si Salieriho vážil stejně jako téměř každý žijící skladatel a hudebník, jelikož Salieri byl opravdovou kapacitou. Salieri, který měl nos na talent, naopak poznal nadání v mladém Mozartovi a z tohoto důvodu si ho vážil. Jestli jeden druhému (nebo jen Salieri Mozartovi) záviděli, je nezodpověditelnou otázkou, každopádně trocha závisti v kontextu tvůrčí inspirace mezi génii určitě není na škodu. Vážnější je však informace, která se objevila krátce po Mozartově smrti. Mozart měl být údajně někým otráven a zmanipulovaný dav ukázal prstem na Salieriho, který se v závěru života přiznal k tomu, že „Mozartovi těžce ublížil“. Přiznal se k tomu však v době, kdy u něj byla již rozvinutá těžká demence a on se nacházel ve stavu duševní nepříčetnosti, v okamžiku jasnějšího vědomí své doznání velice důrazně popřel a odmítl. V květnu roku 1997 se dokonce v Miláně konal justiční proces, který měl vyřešit dvě stě let staré obvinění z vraždy. Na konci tohoto milánského procesu byl Antonio Salieri alespoň v právní rovině očištěn, ačkoli v mezilidských kruzích koluje tento mýtus dodnes.
Přestože se s největší pravděpodobností nejedná o skutečný příběh, jedná se o ideální umělecký námět sporu dvou současně působících géniů. A toho se chopil nejprve Alexander Sergejevič Puškin, poté Nikolaj Rimskij-Korsakov a Peter Shaffer, a nakonec také Miloš Forman. Téměř všichni hudební vědci onu myšlenku jakéhokoli podílu Salieriho na Mozartově smrti zavrhli. Veškeré informační prameny a dobové dokumenty vypovídají o zmíněném vzájemném respektu. Ve fondu Českého muzea hudby se dokonce objevila společná skladba Mozarta a Salieriho, která je považována za důkaz jejich přátelství a hudební spolupráce.
Salieri, génius průměrnosti?
Ať už je realita jakákoli, Salieri rozhodně nebyl „géniem průměrnosti“. Ve své době byl považován za nejlepšího operního skladatele světa a opravdového hudebního odborníka i skvělého pedagoga. S vizionářským stylem Mozarta se však těžko soupeří a ani to nemá smysl. Tehdy si byli v očích kritiků i publika hudebně rovni, až čas ukázal, že byl Mozart opravdu unikátním exemplářem, který dle některých zůstává a zůstane nepřekonán. Čas však ukázal také to, že Salieri nebyl průměrným skladatelem, ale géniem, jenž ve své době dokázal Mozartovi úspěšně konkurovat.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
