Karanténu znali lidé už téměř před 700 lety. Ačkoliv tehdejší lékaři nechápali, jak fungují viry a bakterie, tak karanténa nebo dezinfekce pro ně byly osvědčené způsoby jak zabránit morovým epidemiím ve středověké Itálii. Málokdo ví, že právě dýmějový mor přišel do Evropy z Číny, stejně jako současný covid-19.
První karanténu lidé znali už ve středověku
První karantény využívali lidé už ve 14. století, když Evropu a Asii zasáhla morová pandemie, která byla tehdy přezdívána jako černá smrt. Ta nejprve vypukla ve střední Asii, kde se podobná pandemie občas objevovala, nicméně důvod jejího rozšíření ze střední Asie do Evropy je spojován s pohyby mongolských vojsk. Mor byl poprvé zaznamenán v roce 1347 v Konstantinopoli, jež se stala městem obchodního styku mezi Asií a Evropou. Odtud se mor dostal do Janova a Benátek, které byly v té době oslabené malou dobou ledovou a hladomorem, což způsobovalo větší náchylnost lidí k nemocem. Rozdíl mezi obyvateli Janova a Benátek ve vypořádávání se s morem byl v tom, že zatímco lidé v Janově nemoc nijak neřešili, tak Benátčané vytvořili svůj vlastní systém, jenž měl nemoc zastavit.
Vedení města Benátky se nechalo inspirovat ve starověku způsobem, jak se vypořádat s epidemií. Vše spočívalo v tom, že nemocní lidé byli odvedeni z města, kde měli zemřít. Avšak postupem času se přišlo na to, že mnohem lepší bude, když nově příchozí návštěvníci budou do města vpuštěni až po 30 dnech po připlutí do Itálie. Následně byla tato doba rozšířena na 40 dnů, což se italsky řekne quaranta giorni. Z tohoto překladu následně vznikl termín karanténa. 40denní karanténa má pro středověké křesťany i náboženský význam, protože když Bůh zaplatil zemi, tak pršelo 40 dnů a 40 nocí. Tato symbolika 40 dnů se pak používala i pro odpočinek čerstvé matky – jde o ono známé šestinedělí.
Ještě před Italy proceduru karantény využívalo také chorvatské přístavní město Dubrovník. Tamější obyvatelé věděli, že je důležité hlídat nově přijíždějící lodě a obchodní dostavníky. V roce 1377 dokonce místní rada města stanovila zákon o tom, že pokud nově přijíždějící obchodníci a návštěvníci nestráví měsíc na ostrově Mrkan, tak nesmí vstoupit do Dubrovníku. Karanténa v podobě vyhrazení vlastního ostrova pro nemocné se ujala i v rámci jiných nemocí. Podobným způsobem se později bojovalo například proti lepře nebo choleře. „Už kdysi lidé věděli, že s obchodovaným zbožím musíte zacházet velmi opatrně, protože nemoc se může rozšířit i skrze objekty a jejich povrchy. Omezení osobního kontaktu v případě moru nestačilo,“ říká Jane Stevens Crawshaw, která pracuje jako odborný asistent Rané moderní evropské historie na Univerzitě Oxford Brookes.
Zavedení karantény je z dnešního pohledu považováno za jeden z nejzásadnějších poznatků medicíny ve středověku. Tehdejší lékaři si totiž všimli toho, že morem nakažený člověk nemusí nutně hned vykazovat příznaky, ale že se někdy mohou projevit až za několik týdnů.
Své zkušenosti s morem měla samozřejmě i česká a moravská města, avšak až v období po třicetileté válce. Když morová epidemie zasáhla střední Evropu, vznikl takzvaný Stručný morový řád Jana Hertodta, kterým se lidé řídili. Součástí pravidel byl například zákaz ubytování cizích osob bez pasu nebo veřejných akcích typu trhy a velká shromáždění, kde by docházelo ke shlukování občanů. Součástí řádu bylo například i udržovat město v čistotě, odklízet výkaly z chovných zvířat nebo se pečlivě zbavovat uhynulých zvířat. Týkalo se to i například důsledného zacházení s majetkem podezřelých osob nebo čtení dopisů osobám, které jsou morem nakažené.
Podobné články
Jan Studnička
Doporučujeme
