Simona Monyová byla svým manželem týraná dlouhodobě, jak se ukázalo. Vše vyústilo v obrovskou tragédii, když tehdy čtyřiačtyřicetiletou ženu v jejím bytě ubodal manžel. Svou vinu popíral, dokonce poranil nožem i sebe, demonstrativně vyskočil z okna, přivolal záchranáře. Nepomohlo mu to, byl usvědčen a odsouzen a v současnosti si odpykává trest za vraždu. Nic z toho ale již život ženě, která byla matkou tří dětí, nevrátí. Navíc vyplulo na povrch, že spisovatelka byla týraná dlouhodobě. Se strachem z manžela se svěřila i některým svým blízkým. Nikdo si ale nedovedl představit, jak tragické vyústění budou problémy mít. Své děsivé zážitky často promítala také do svého díla a některé její knihy se dočkaly i televizního zpracování.

Jak ale domácí násilí poznat, co dělat, jak účinně pomoci? S dotazy jsme se obrátili na odborníka, na psychologa Radka Ptáčka.

Věk a vzdělání nehraje roli

O domácím násilím se poslední dobou dost mluví. Dá se říct, která skupina je jím nejohroženější?

Nedá. Historicky jsme si sice mysleli, že domácí násilí je jev, který se vyskytuje především v sociálně vyloučených lokalitách, je spojen s problémovými osobnostmi nebo nadužíváním alkolholu. Dnes víme, že domácí násilí postihuje ženy, ale i muže ve všech sociálních skupinách, a to zcela bez ohledu na věk nebo vzdělání. V podstatě každý z nás, aniž bychom si to kdy připustili, se můžeme stát obětí násilí v blízkých vztazích. A možná čím méně jsme ochotni něco takového si připustit, tím více se nás to může týkat.

mohlo by vás zajímat

"Někdy může dojít k úplné identifikaci s agresorem," říká o Stockholmském syndromu profesor Radek Ptáček

Dost často jsou mezi oběťmi lidi, do kterých by to jejich okolí neřeklo – jsou kolikrát pracovně úspěšní, atraktivní... Jak lze toto vysvětlit? Mají pocit, že nějak selhali?

Vysvětlení hledáme jen obtížně. Je to vždy souhra dvou specifických osobností a situačních okolností. Můžete mít vysokou školu a být třeba právnička nebo lékařka, bezhlavě se zamilujete, a protože na druhé straně bude psychopaticky strukturovaný partner, pomalu si vás ovine do tzv. psychopatických sítí a vy po nějakém čase nebudete mít sílu se z nich vymotat.

O násilí na ženách se ví asi víc. Sleduje se ale i opak? Myslím, kdy obětí je muž.

Dle mého soudu se jedná o genderový stereotyp a násilí není jedno, ale jsou rozmanité druhy velmi rafinovaného násilí, které není vidět. Když partner bije svoji partnerku – je to špatné, ale je to vidět. Když partnerka dlouhodobě citově, sociálně, ale i finančně vydírá a omezuje partnera, nedá se to často prokázat. Zatímco modřiny a zlomeniny snadno. V tomto ohledu dlouhodobé psychické násilí může mít mnohem více devastující následky na psychiku partnera než násilí fyzické.

Kvůli dětem?

Oběti svoji nečinnost zdůvodňují také tím, že řešení odkládaly kvůli dětem, že nechtěly rozbít rodinu. Není to spíše kontraproduktivní?

Je to jeden z nejčastějších důvodů, proč oběti – spíše ženy, násilí neřeší. Mají strach z toho, co „by si bez partnera počaly“. Jsou často ve velmi složité pasti - jsou roky s dětmi na mateřské dovolené, nemají žádné příjmy a vůbec si nedovedou představit, co by samy dělaly. Děti navíc mohou mít otce velmi rády... Jsou to mimořádně složitá dilemata.

Nejsou tyto děti posléze buď samy více ohroženy nebo nemají samy tendence násilí na svých blízkých páchat?

Ano, obojí. Expozice dětí domácímu násilí je vážným prohřeškem. Je to pro děti mimořádným traumatem, který si nesou celý život. Ano, výzkumy ukazují, že děti, které byly svědky domácího násilí, mají tendenci k podobnému chování v dospělosti.

Roste domácí násilí nebo se nyní více řeší?

K této otázce nemám spolehlivá data. Více se řeší, a to je dobře. Zároveň se i více zneužívá.

Domácí násilí a koronakrize – také hodně diskutované téma. Zaznamenáváte tento problém jako vzrůstající?

Ano, mluví se o tom jak doma, tak v zahraničí. V Česku se k dané problematice žádný výzkum, pokud vím, neprovedl. Ale četl jsem studie například z Číny, kde dramaticky stoupla rozvodovost.

Je dostatečná ochrana obětí? Občas se na veřejnost dostanou dost tragické informace – žena byla dlouhodobě týraná, ale pokud nedošlo ke skutečné tragédii, útočník pořádně potrestaný nebyl.

Domácí násilí se obtížně ohlašuje, prokazuje a odsuzuje. Často je to slovo proti slovu, a jestliže policie a soud nemá nějaké hmatatelné důkazy, musí obviněného zprostit viny, přestože všichni intuitivně cítí, že se tam něco děje. Je to pak o odvaze konkrétních lidí – často z neziskových organizací, aby oběť podpořili v novém životě bez násilníka.

Nikdo nemá mít převahu

Ve vztazích, a to zvláště v těch dlouhodobých, určitě dochází k situacím, kdy si partneři nerozumí, někdy reagují prudčeji, a to myslím i slovně. Kdy by se měl mít ale člověk na pozoru, že se opravdu něco děje?

Dlouhodobé vztahy jsou velmi náročné, a málokdy se obejdou bez více či méně emočně náročné výměny názorů. Je ovšem velký rozdíl mezi tzv. „italskou domácností“ a partnerským násilím. V italské domácnosti si to oba vyřídíte třeba vehementně, ale partnersky. Nikdo nemá nad druhým vyloženou převahu. Nicméně ve chvíli, kdy se to stane, kdy je ten jeden špatný vždy, je omezován, psychicky deptán nebo dokonce nějak fyzicky týrán a nemá sílu to vrátit, ztrácí tzv. akceschopnost a plně přijímá roli oběti, tak už je to hodně špatně.

mohlo by vás zajímat

Štěstí není zlatá muška. Je to kouzlo a tajemství, nikdy ho neprozkoumáme do podrobností, říká přední český psycholog Radek Ptáček

Měla by oběť dávat tzv. druhou šanci? A lze vůbec čekat, že se ten, kdo domácí násilí již jednou spáchal nebo páchá, změní, nebo je to čirá naivita?

Druhé a třetí šance jsou začátkem tzv. začarovaného kruhu partnerského násilí. Je naprosto pochopitelné, že jednomu z partnerů mohou ujet někdy nervy, a to i hodně. Nicméně, když si dostatečně uvědomí, co se stalo a aktivně pracuje na nápravě, šanci bych mu dal. Jakmile k násilí – jakéhokoliv druhu dojde podruhé, je téměř jisté, že to již není náhoda a ze vztahu je nutné utíkat pryč. Protože čím déle jste v pozici oběti, tím více ztrácíte sílu se z bludného kruhu domácího násilí vymanit. Propadáte se doslova do bažiny, ze které vám i velmi obtížně mohou pomoci přátelé.

Co je nejdůležitější, když mám pocit, že se propadám do bažiny partnerského násilí, nebo když vidím, že se to děje u kamarádky?

Nečekat a vyhledat odbornou pomoc. Čím dříve, tím lépe. Mohu jmenovat Bílý kruh násilí, DONA linka a celou řadu dalších možností. Potkáte se s profesionály, kteří mají velkou zkušenost a jsou připraveni pomoci vám se v situaci zorientovat, popíší veškeré možnosti a propojí se s dalšími odborníky, se kterými je třeba. Násilí mezi partnery patří mezi nejzávažnější formy dlouhodobé traumatizace, které dovedou doslova rozežrat naše duševní a později i fyzické zdraví. Mysleme vždy na to, že základem jakýchkoliv blízkých vztahů je láska, respekt, a pak zase respekt. Mohou nastat různé bouře, ale vždy bychom se z nich měli vrátit k těmto předpokladům.

Děkujeme za rozhovor, pane profesore.