Pohroma za pohromou
„Dvanáctý srpen roku jedenaosmdesátého – požár Národního divadla! Bylo to v pátek, v nejčernější pátek našeho novodobého života národního. K nám na venkov došla zpráva o tom teprve v sobotu o polednách, a podnes vidím svého otce, jak hlavu ve dlaních seděl zdrcen u stolu, a maminka jak v koutku plakala,“ napsal básník Jaroslav Kvapil o tragické události – požáru Národního divadla. V plamenech tehdy skončila měděná kupole, hlediště i jeviště, a především krásná a jedinečná opona od Františka Ženíška.
Důvodů, proč oheň zničil podstatnou část národního klenotu, na který financemi přispěla snad každá instituce, která něco znamenala, a který byl tou dobou v provozu pouhé dva měsíce, je několik. Oficiální zpráva praví, že příčinou požáru byla nedbalost klempířů. Ti při instalaci hromosvodu dostatečně neuhasili dřevěné uhlí v kamínkách, na kterých rozehřívali páječky, jimiž spojovali plechy na střeše. Podle tehdejších vyšetřovatelů dělníci uhlíky vysypali do žlabu a zalili je vodou, ale málo. Od uhlíků se pak rozžhavil měděný okap a od něj chytilo dřevěné bednění střechy.
Dalším důvodem bylo, že si požáru všimli dva lidé – hasič přímo v divadle během obchůzky a kolemjdoucí strážník, který oheň zaznamenal z Poštovské ulice. Oba poslali do hasičské centrály zprávu v Morseově abecedě ve stejný čas, takže u přijímače rozeznali jen část upozornění a nevěděli, kde přesně hoří. A druhá zpráva s čitelnými údaji přišla až o půl hodiny později. Až pak začal zásah hasičů, jenž byl také plný zádrhelů. Především jich bylo málo – část hasičů byla ten den na pohřbu kolegy, nadhasiče Čeňka Diviše. Ten spáchal sebevraždu, prý pro nešťastnou lásku k divadelní tanečnici. Musely tedy dorazit mimopražské oddíly, kterým to chvíli trvalo. Požárníci pak využili všech možností, jak oheň kropit vodou, což vyústilo v pokles tlaku a voda přestala téct. Museli tedy sáhnout po zásobách z vodárny na Karlově, kde ale pár dní předtím prasklo potrubí. Že je to nějak moc podivných náhod? Pokud vám to tak přijde, nejste jediní.
Německé spiknutí
K požáru Národního divadla, po němž Češi možná naposledy ve své historii ukázali, že jsou morální, spojili se na dobrou věc a vybrali milion zlaťáků na opravu vzácné budovy, došlo v roce 1881. O sto let později se spisovatel Miroslav Ivanov začal nimrat v tom, jestli je opravdu možné, že od několika doutnajících uhlíků zahořela celá stavba. Nechal si udělat expertizu ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu, z níž vyšlo, že oficiální výsledek dobového vyšetřování je nesmysl.
Ke všem již zmíněným překážkám na cestě k uhašení ničivých plamenů je třeba připočíst ještě fakt, že zrovna v ten den bylo pod ochrannou železnou oponou postavené lešení, kvůli kterému nešla stěna pořádně spustit. Kdyby to šlo, ochránila by pravděpodobně Ženíškovo veledílo.
Jak to tedy bylo? Všechny ty náhody v Ivanovovi zažehly obavy, že celý incident jako takový vůbec žádnou náhodou/nehodou nebyl. Kdo by ale měl zájem na tom zničit sice hluboce symbolický, přesto prostě jenom barák, na jehož půdě se navíc nedělo nic, co by mělo někomu vadit – jen kultura? Inu, v roce 1881 Němci. Tou dobou se totiž němečtí a čeští vlastenci žijící v Praze neměli zrovna v oblibě. Tehdy probíhaly nacionalistické konflikty mezi Čechy a Němci a vyvrcholily 28. června 1881, čili asi měsíc a půl před požárem. Bylo to v Chuchli, kde se rozhádané skupiny na sebe vrhly a musela zasahovat policie. Všechno to souviselo se snahou o rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity. To proběhlo následujícího roku a jeho smyslem bylo do té doby německojazyčnou vysokou školu rozetnout na českou a německou část.
A jako třešnička na závěr ještě jeden fakt – ti řemeslníci, kteří byli z požáru obviněni, se jmenovali Jenisch a Ziniberg a zaměstnávala je německá firma. Protože ale zatím nikdo nepřišel s pádným důkazem ani jinou verzí, jak a proč to tehdy vlastně celé bylo, platí pořád ta oficiální.