Polarizace společnosti

Společnost je polarizovaná odjakživa a ve všech možných směrech. Ať už se jedná o dělení na levicově a pravicově smýšlející občany, o druhé kolo volby prezidenta, kde mají dvě přibližně stejné skupiny svého kandidáta, přičemž toho druhého v podstatě nenávidí, nebo například o podporovatele Andreje Babiše či jeho odpůrce.

Jednou z těch nejvýrazněji polarizovaných oblastí je oblast sympatií či antipatií k „Východu“ a „Západu“. Po pádu železné opony a Východního bloku se ovšem označení Západ a Východ může jevit poněkud vyčpěle. Dnes se již společnost „moderně“ polarizuje na proamerickou a proruskou skupinu, alespoň tedy z majoritní části – neutrální je v současnosti málokdo. Někteří politici se snaží ze situace vyváznout neutrálním prohlášením „nejsem ani proamerický, ani proruský, jsem pročeský“, což je ovšem ve většině případů jen sladké tlachání. Často jsou právě tito výlučně „pročeští“ politici těmi největšími extrémy přiklánějícími se na jednu ze stran. Debatu o pročínské skupině, popřípadě o kombinaci pročínských a proruských sympatií, si necháme na jindy.

Čas od času nastane situace, kdy se tyto strany stojící na opačných koncích provazu ostře střetnou. Jednou z ukázkových situací tohoto typu je například společensko-politická debata o radaru v Brdech, která rezonovala společností před třinácti lety.

Funkce radaru

Radar v Brdech byl součástí projektu Spojených států amerických, které v Evropě dlouhodobě budují protiraketovou obranu. Česko se společně s Polskem mělo tehdy stát součástí protiraketového deštníku. V Polsku se Spojeným státům v tomto ohledu zadařilo, v Česku nikoli. A kde byl vlastně kámen úrazu?

Pokud bychom cílili čistě na odbornou a politickou debatu, argumentů pro a proti by se na každé straně našlo několik a v obou případech by se jednalo o argumenty relevantní. Společností však tehdy otřásala poměrně agresivní neodborná debata, postavená na mystifikacích a nedostatečných znalostech.

Práce celého systému spočívala v eliminaci hrozby v podobě balistické rakety. Radar měl za úkol monitorovat určitou oblast. V případě detekce rakety by vyslal informaci protiraketové základně, která by zničila hlavici rakety ve střední části letu.

mohlo by vás zajímat

Nejsilnější zbraně v dějinách lidstva: „Fat Man“ z Nagasaki nebyl ani zdaleka tou největší atomovou pumou

Proruská propaganda a mystifikace ve společenské debatě

Jednou z největších mystifikací a zároveň největším úspěchem proruské a protiamerické propagandy byla informace, že radar bude plnit obrannou funkci proti ruským raketám a mohl by tedy Ruskou federaci rozdráždit. Společností rezonovaly také obavy, že v případě většího konfliktu s Ruskem by se radar stal jedním z prvních cílů.

Radar, který měl být zbudován v Brdech, sice měl být součástí protiraketového deštníku v Evropě, hledal by ovšem pouze rakety ve střední fázi letu. Detekoval by tedy případně pouze rakety íránské, nikoli ruské – ty by totiž při (velice nepravděpodobném) útoku byly již v poslední fázi letu. Informace o americkém brojení proti Rusku byly tedy významným úspěchem proruské propagandy, která silně ovlivnila celou debatu o budování radaru na našem území a přispěla k jeho neuskutečnění. Navíc v období roku 2009 neměl (a pravděpodobně nemá dodnes) Írán mezikontinentální balistické rakety, které by mohly Českou republiku ohrozit – tehdy pravděpodobně nemohl ohrozit ani evropský kontinent. Dnes disponuje raketami středního doletu Šaháb, které jsou již schopny ohrozit jižní křídlo NATO. Jednalo se tedy víceméně o prevenci do budoucnosti – velice účinnou a strategicky důležitou.

Politický souboj

Druhou věcí byla oblast diplomatických dohod, které by byly zbudováním radaru vůči Rusku částečně porušeny či „ohroženy“, což pochopitelně určité napětí ve vzájemných vztazích vyvolávalo. Na druhou stranu se ovšem mělo více přihlížet k tomu, že jsme plnohodnotnými členy Severoatlantické aliance. Protiraketový deštník v Evropě měl být údajně schopen ochránit severní část západní polokoule a většinu Evropy – téměř polovinu světa.

Oficiální jednání započala na začátku roku 2007. Propagátorem stavby radaru byl zejména Mirek Topolánek a ODS, proti byl pochopitelně například Jiří Paroubek z ČSSD. Radar měl být nejprve pod správou USA, součástí českých požadavků však bylo budoucí začlenění radaru do systému protiraketové obrany NATO. A to se „radarové opozici“ velice nelíbilo. Na jaře roku 2009 se jednání chýlila ke konci a všechny potřebné smlouvy směřovaly k její ratifikaci do Sněmovny. Když však byla vláda Mirka Topolánka nahrazena úřednickým kabinetem Jana Fischera, jednání ztroskotala a smlouvy se již do Sněmovny nedostaly.

Kamenem úrazu byl také spor o referendum. Zatímco ODS v čele s Topolánkem prosazovala řešení skrze Parlament, sociální demokracie se zasazovala o referendum. Další podmínkou ČSSD bylo začlenění systému do struktur Severoatlantické aliance, americký vliv v podobě radaru na českém území nevnímali pozitivně.

mohlo by vás zajímat

20 let Česka v NATO: 6 důvodů, proč je správné, že jsme součástí Severoatlantické aliance

Obamův telefonát Janu Fischerovi

Legendárním a zároveň velice bizarním se poté stal telefonát tehdy nejmocnějšího muže světa, Baracka Obamy, českému předsedovi vlády Janu Fischerovi. „Krátce po půlnoci se se mnou telefonicky spojil prezident USA Barack Obama, aby mi oznámil, že jeho vláda ustupuje od záměru vybudovat na území České republiky radar protiraketové obrany. Bylo to v 00:21 středoevropského času,“ prohlásil tehdy premiér Jan Fischer. A tím veškerá jednání o zbudování radaru na našem území padla. Poláci byli v tomto ohledu důslednější, povedlo se jim vyjednat smlouvu, která upravuje podmínky pobytu amerických vojáků na polském území, což otevřelo cestu k rozmístění protiraketového systému Patriot v Polsku. Rakety Patriot Polsko získalo roku 2018. Debaty o radaru v Brdech ukázaly mnohé, například to, v jak velkém rozsahu může být společnost polarizovaná, a jak moc může veřejné mínění ovlivnit dobře mířená propaganda.