Prastarý stroj
Mistr Hanuš skutečně existoval, žil a působil na sklonku patnáctého století, ale Pražský orloj ve skutečnosti nesestrojil. Původními autory byla dvojice Mikuláš z Kadaně a Jan Šindel. Mikuláš byl velice schopný hodinář a Jan byl… akademik. Těžko se určuje jeho obor, bavíme se totiž o hlubokém středověku, takže Jan Šindel byl kněz, matematik, astrolog, astronom, profesor a následně rektor Pražské univerzity, dnešní Univerzity Karlovy, a v neposlední řadě to byl také osobní lékař Václava IV. i Zikmunda. Takže Jan spočítal všechno podstatné a Mikulášovy cvičené ruce daly stroj do kupy.
První verze orloje, tedy hodinový stroj a astronomický číselník, visely na náměstí už v roce 1410. Nenechte ten rok jen tak prošumět hlavou, vážně se zamyslete nad tím, co to znamená. Tehdy ještě zbývalo pět let do upálení mistra Jana Husa. A husitské války hrály v historii orloje poměrně významnou roli, protože se během jejich dramatického průběhu poničil a nakonec zastavil.
A byl to právě mistr Hanuš AKA Jan Růže, který koncem patnáctého století orloj upravil a znovu rozběhl, takže si vysloužil své místo v Jiráskovi. Hanuš v podstatě zkonstruoval orloj tak, jak ho známe dnes. Minimálně mechanicky. Staral se o něj až do své smrti. A pokud historikové správně čtou dobové prameny, pozici po něm převzal jeho syn, který byl také orlojníkem po celý svůj život.
Správný Pražan
V průběhu staletí se orloj opravoval samozřejmě několikrát a pravděpodobně někdy v polovině sedmnáctého století k němu byl přimontován bicí přístroj z věže a přidány sošky, které vidíme pochodovat kolem ciferníku. Postupem staletí ale zájem Pražanů o orloj pomalu upadal a stroj začal chátrat. Dokonce se v osmnáctém století silně uvažovalo o tom, že se to celé rozebere a pošle do sběru.
Tady vstupuje do našeho příběhu další hrdina a shodou okolností další rektor dnešní Karlovky, která se tenkrát jmenovala Univerzita Karlo-Ferdinandova. Jmenoval se Antonín Strnad a byl to geograf a meteorolog. Ale hlavně to byl velký vlastenec, takže nakonec dotlačil magistrát k nákladné rekonstrukci. Orloj se rozběhl znovu. V polovině století devatenáctého se na něj instalovala nová kalendářní deska, tentokrát od Josefa Mánesa, a stroj přešel na elektrický pohon. A začal ukazovat reálný čas, což bylo… tenkrát dost revoluční.
Jako každý správný Pražan se i orloj zapojil do Pražského povstání a koupil to dělostřeleckým granátem, takže byl znovu zprovozněn až v roce 1948. Ale určité části se přemalovaly špatně, takže se o řady hodin mýlil v odhadování východu a západu slunce. Asi třicet let to dělal. Od té doby doteď se opravoval párkrát, přičemž největší rekonstrukci zažil před pár lety, kdy se přešlo z elektrického pohonu zpátky na poctivou středověkou mechaniku a konopná lana.
Takže dneska běží v podstatě stejně jako tehdy v říjnu 1410, když se o něm objevila první písemná zmínka. Před šesti sty třinácti lety.