František Drtikol patří k těm českým výtvarným umělcům, kteří se již za svého života dočkali ocenění a jejichž odkaz zároveň žije i desítky let po jejich smrti. Původem příbramský fotograf se zasloužil o věhlas české fotografie i ve světě, a to především skrze někdy až fantaskní akty žen a dívek. Ale nejen ve světě fotografie zanechal Drtikol výrazný otisk.
Drtikolovy nahotinky
František Drtikol se narodil v Příbrami na sklonku 19. století do rodiny bohatého obchodníka. Nejspíš i tento fakt mu usnadnil volbu, když se po studiu na gymnáziu rozhodoval, co bude dělat dál. Bez protestu rodičů se totiž dal na studium fotografie, pro niž měl talent. Především ji ale miloval. Ostatně, vše, co je dnes spojováno se jménem Drtikol, činil slavný umělec primárně z osobního zápalu a nadšeného idealismu.
Díky svému nadání se Drtikol dostal na stáž do Mnichova, což bylo zásadní, protože právě v německé metropoli načichlé secesí objevil svůj styl. Anebo jej tady rozhodně začal utvářet právě pod vlivem secese. Po návratu do Čech si založil vlastní ateliér v rodné Příbrami. Po třech letech se však rozhodl přesunout do Prahy, kde se rychle zapsal jako nadaný portrétní fotograf. Fotil Masaryka i Beneše, Muchu, Destinnovou i Jiráska. To, co Drtikola ale zajímalo nejvíc, bylo ženské tělo. Nahé, samozřejmě.
Právě akty se staly tím, co Drtikola a českou fotografii proslavilo ve světě. Umělec dokázal ženy fotit v jejich přirozené kráse, zároveň ale fantaskně. Zasazoval je do snových kulis, často využíval hry světla a stínu - sám říkal: „Jsem fotograf. Fotografoval jsem světlem. Píši do duší lidem světlem poznání.“ Dokázal se na ženské křivky dívat tak, že v nich viděl kopcovitou krajinu nebo zvlněnou hladinu vody. Jeho dílo se rychle stalo rozpoznatelným na první pohled. Výjimečnost jeho práce dotvářel i Drtikolův zájem o tzv. ušlechtilý tisk, kdy autor zasahuje do negativů a fotografie různě domalovává. Drtikol experimentoval s řadou technik a v jeho ateliéru se tak střídalo nezvyklé množství učedníků, kteří se od v jistém ohledu průkopníka chtěli naučit to nejnovější, co šlo v oblasti fotografie dělat.
Drtikol pořádal výstavy doma i v zahraničí a v roce 1925 v Paříži získal Grand Prix na Mezinárodní výstavě moderního dekorativního a průmyslového umění. Ve Francii jej obzvláště milovali, proto tu jeho výběr z jeho raného díla už ve 20. letech vyšel knižně. Drtikolovy nejvýznamnější fotografie se pak objevily v dnes slavné monografii Žena ve světle, která vznikla v roce 1938. Tehdy už se totiž fotografova kariéra chýlila ke konci; a to hned z několika důvodů. Již na začátku 30. let měl Drtikol problémy s ateliérem. Musel dokonce pořádat kurzy pro fotoamatéry, aby se uživil. Nakonec mu nezbylo než ateliér zavřít a fotografickou činnost nadobro ukončit. Oficiálním důvodem byly dluhy, neoficiálně ale na Drtikola úřady tlačily proto, že ve svém fotokrálovství nejednou dokumentoval i nezletilá nahá těla.
Komunista srdcař
Jako další důvod lze uvést fakt, že byl tou dobou Drtikol už silně pohroužen do studia filozofie a duchovna. Odstěhoval se do pronajaté vily na Spořilově, kde pouze maloval a meditoval. Pak přišla rána v podobě druhé světové války, která narušila životní osu řady lidí. Konkrétně Drtikol prošel z pohledu svých přátel během války dost zásadní proměnou. Umělec dosud nezajímající se o politiku krátce po ní zahořel pro myšlenky komunismu. Líbila se mu ta péče o druhé, ta kolektivnost, ta nesobeckost a srdečnost, kterou v komunistické ideologii viděl.
Nejen, že vstoupil do strany hned v roce 1945, dokonce se o dva roky později aktivně podílel na únorovém převratu. „V únorových událostech jsem hlídal spořilovský sekretariát a rozepisoval jsem službu a kontroloval, zda určené hlídky službu nastoupily. Sám jsem samozřejmě též hlídkoval a několikráte jsem držel službu po celou noc,“ uvedl později ve svém životopise. Členem KSČ zůstal až do své smrti v roce 1961.
Nezažil tak tvrdou normalizaci a jeho idealismus odešel ze světa neposkvrněný podobně jako Drtikol sám. Onen zájem o duchovní nauky totiž u fotografa dospěl až k aktivnímu buddhismu a Drtikol je dnes považován za toho, kdo východní náboženství zavedl v naší krajině. Jako první totiž do češtiny přeložil řadu náboženských textů s buddhismem souvisejících.
V rámci „Učení Fráni Drtikola“ svým žákům předváděl buddhistickou kundaliní jógu. Jeho odkaz se v tomto směru zachoval díky Evženu Šteklovi a Františku Heinovi. Dnes Drtikolovo učení přežívá díky známému českému buddhistickému mnichovi Janu Lípovi. Drtikol si přál být rozprášen s tím, že po smrti přežívá dál, jelikož je ve všem. Tedy i ve svých učednících.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
