Američané měli na konci války atomovky, Němci se stahovali k Berlínu, Rusové pochodovali z východu, no a Britové zaháněli nacisty svým Královským letectvem a seizmickými bombami. 14. března před 77 lety byla na samém sklonku války poprvé úspěšně shozena ta největší z nich; bomba nesoucí označení Grand Slam.
Seizmická bomba
Ve srovnání s dneškem byla přesnost bombardování za druhé světové války velice vzdálená od ideálu toho, jak by si to generálové Královského letectva představovali. Bombardovat město, vesnici nebo rozlehlou továrnu bylo pro piloty pochopitelně snazší a většinou se se svým úkolem popasovali. Když však mělo dojít k útoku na jeden konkrétní strategický bod, který ještě k tomu nedisponoval obrovskými rozměry, tedy kupříkladu železniční uzel nebo most, byla již situace horší.
S řešením těchto potíží přišel roku 1941 britský inženýr Barnes Wallis, jenž toho roku navrhl koncept tzv. seizmické bomby. Od klasických „povrchových“ bomb se lišila tím, že jejím cílem bylo proniknutí pod povrch země, kde měla následným výbuchem způsobit umělou zemětřesnou vlnu. Pro tyto účely měla zesílený ochranný plášť a ideálním místem dopadu byla z výše uvedených důvodů voda nebo měkká zemina. Bomba se po dopadu v podstatě zavrtá pod zem a způsobí svým výbuchem silné rázové vlny, které na objektech na povrchu způsobí mnohem větší škody než při povrchové explozi.
Zemětřesné bomby byly v tomto kontextu mnohem ničivější než bomby klasické, nicméně po vynálezu nukleárních bomb o ně po skončení války opadl zájem. Ještě v roce 1945 je ovšem Britové hojně využívali a nacistům zatápěli ničením strategicky významných bodů.
Bomba Grand Slam
Nutno podotknout, že bombardovací letouny RAF si do vynálezu seizmické bomby nevěděly příliš rady se zvláště odolnými cíli, mezi které patřily například tunely, železobetonové bunkry nebo železniční viadukty. Klasické bomby jim příliš škody nenadělaly.
První seizmickou bombou byla 5,4 tun vážící puma s označením Tallboy, přičemž se jednalo o hojně využívanou zbraň s propracovanou aerodynamikou. Na zem dopadal Tallboy s rychlostí kolem 1 200 km/h, což je velice těsně pod hranicí rychlosti zvuku. Tallboye byly poprvé ostře nasazeny 8. června roku 1944 a první opravdu značný úspěch zaznamenaly o měsíc později. Při jedné z operací se totiž Tallboy pumě podařilo proniknout do těžební šachty a explodovat v hloubce asi sta metrů, což způsobilo okamžité zhroucení celé gigantické stavby a její následné zatopení spodní vodou.
Roku 1943 se začalo pracovat na jakési větší verzi bomby Tallboy, která později dostala název Grand Slam. Se svými deseti tunami byla téměř dvakrát větší než její předchůdce. Bomba Grand Slam byla tak těžká, že se ve vzduchu špičky křídel letounu Lancaster ohýbaly až o 15 až 20 centimetrů. Bomba byla konstruovaná tak, že po vypuštění dosáhla téměř nadzvukové rychlosti, tedy přibližně 320 m/s.
K první úspěšné operaci s Grand Slam bombou došlo 14. března roku 1945. Cílem se stal železniční viadukt u Bielefeldu, na který bylo do poloviny března shozeno při 54 útocích přes 3 500 tun výbušnin, ovšem bez většího úspěchu. Poškození ze 17 zásahů během jednoho náletu bylo opraveno za pouhý jeden den, čímž se klasické bombardování v tomto případě ukázalo jako vysoce neefektivní. Bylo rozhodnuto nasadit letoun Lancaster nesoucí Grand Slam bombu, jež s důležitým viaduktem skoncuje.
Letoun odhodil bombu v 16:28 z výšky 3 647 metrů, což bylo daleko od ideální výšky. Vzhledem k hmotnosti bomby letoun bezprostředně po vypuštění „povyskočil“ o 150 metrů tím, jak bomba opustila letící stroj. Účinek Grand Slam bomby byl velice uspokojivý, pilot filmovacího letounu, který bombardéry doprovázel, volal, že viadukt byl zničen. Následný fotografický průzkum však potvrdil, že 61 metrů severního viaduktu a 79 metrů jižního viaduktu bylo definitivně zničeno. První operace nové a ničivé bomby byla úspěšná.
Konec války
Vzhledem k zaznamenanému úspěchu byl tento typ bomby v následujících dnech a týdnech poměrně hojně využíván. Do konce války bylo na různých operacích svrženo 41 Grand Slam bomb. Přestože byly po konci války seizmické bomby vytlačeny ze „záře reflektorů“ nukleárními bombami, v posledním válečném roce sloužily znamenitě. Symbolickým způsobem navíc završily své úspěchy 25. dubna roku 1945, kdy letouny Lancaster s pomocí seizmických bomb zničily proslulé Hitlerovo horské sídlo Berghof.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
