Židovská menšina v Evropě

Židé si své nejhorší období prožili pravděpodobně v období druhé světové války, procházku růžovou zahradou ale nezažívali ani v průběhu historie. Ostatně ani v současnosti. Židovská menšina je často považována za „hlavního aktéra“ všech možných spiknutí; často to vlastně vypadá, že za všechno můžou buďto zednáři nebo židé. Nebo ilumináti.

Židé se v českých zemích podle dochovaných písemných zmínek objevili pravděpodobně v 10. století. Odjakživa se jednalo o obchodníky, většinou zámožné. Do Prahy židé dováželi značné obnosy zlata, které směňovali například za koně či kožešiny. Nejprve se usídlili v oblasti Újezdu na levém břehu Vltavy a také na Vyšehradě. Z těchto oblastí se však postupně přesídlili do dnešního Josefova, kde vznikla židovská čtvrť.

V průběhu 12. a 13. století bylo navíc církevními koncily stanoveno, že židé jsou viníky smrti Ježíše Krista. Byli nuceni přesunout se do uzavřených čtvrtí a označovat se – buďto žlutými kolečky nebo žlutými klobouky. Nápadná podoba s událostmi druhé světové války. Mimo čtvrti a ghetta se nesměli volně pohybovat, pouze s výjimkou obchodu či finanční činnosti. To totiž zemím a městům prospívalo.

mohlo by vás zajímat

Protižidovský pogrom v Holešově aneb Jak naši vojáci přemluvili občany k rabování a znásilňování

Krvavé Velikonoce

V polovině 14. století zachvátila Evropu epidemie plicního moru, takzvaná černá smrt. Napříč celým evropským kontinentem uhynula značná část populace. Křesťané se pochopitelně domnívali, že jde o „Boží trest“, a že původcem jsou kromě malomocných také židé. Na někoho se „neznámá smrtící choroba“ hodit musela.

V český zemích byli židé chráněni tak napůl, čas od času. Když se panovníkům, včetně Karla IV. nebo třeba Václava IV., židovská finanční zdatnost hodila, chránili je a podporovali jejich obchod. Za Karla IV. dokonce existoval návrh zemského zákoníku, připravený na panovníkův pokyn, který židům uděloval další důležitá privilegia. Nakonec ale v platnost nevešel. Když však zrovna nebyla nijaká zvláštní nouze, vládcové obyvatelstvu židovské pogromy odpouštěli, stejně tak odpouštěli křesťanům jejich dluhy u židovské menšiny.

Psal se 18. duben roku 1389 a ve Starém Městě pražském se schylovalo ke krvavému masakru. Ve městě zrovna tou dobou probíhaly velikonoční oslavy, během nichž postupně došlo k vyhrocení celé situace. Proto se celá událost začala později nazývat jako „Krvavé Velikonoce“. Zprávy, které popisují příčinu celého sportu, se často rozcházejí. Obecným předpokladem ovšem je, že židé při jakési pouliční šarvátce a neshodě napadli kněze. „Neb když šel kněz s tělem božím v čas nešporní, a židé loučeli kamením na kněze a vyrazili mu tu drahú svátost z ruku, takž jedny zbili a druhé spálili.“

Na Boží hod velikonoční tedy někdo z židovské menšiny pravděpodobně hozeným kamenem napadl katolického kněze nesoucího v ruce oltářní svátost. Pak už se události udály v rychlém sledu. Rozhněvaný kněz doběhl na Staroměstské náměstí, kde vylíčil svou příhodu a svolal dav k pomstě. Psal se rok 1389, nikdo událost nevyšetřoval, ani neověřoval.

Rozbouřený dav se okamžitě vydal vstříc židovskému ghettu. Tam začal vypalovat domy, loupit, mučit a vraždit místní obyvatele – muže, ženy i děti. Během krátké chvíle byla vypálena značná část židovské čtvrti a zabito přibližně tři tisíce lidí. Hrůzostrašný pogrom v Praze nepřežil téměř žádný žid.

mohlo by vás zajímat

Václav IV.: Král, o kterém by se možná dnes řeklo, že byl „povoláním syn“

Václav IV.

Mezi povražděnými byl například i otec Avigdora Kary, jehož náhrobní kámen je nejstarším dochovaným na Starém židovském hřbitově. Ten byl založen roku 1439 a patří tak k nejstarším v Evropě.

Král Václav IV., který byl často označován za přítele židů, pobýval v tu dobu mimo Prahu. Byl tedy z obliga, ačkoli ho událost údajně velice rozhněvala. Jím pověření úředníci se situací ale moc nezabývali. Naopak, pražští drábové ještě navíc několik židů po celém incidentu pozavírali do vězení. Po návratu do Prahy Václav IV. viníky potrestal… ale majetek povražděných židů si ponechal.