Studie neléčené syfilidy

Studie syfilidy v Tuskegee byla klinickou studií zkoumající přirozený průběh neléčené syfilidy. Problémem bylo, že pacienti podrobeni oné studii vůbec netušili, že vlastně nějaký výzkum probíhá. A když už začínali tušit, byla jim poskytována pomoc jen na oko. Předmětem studie totiž byla neléčená syfilida.

Mimochodem, strůjcem experimentu nebyl Josef Mengele, Islámský stát, ďábel, spolek černokněžníků, ani Sovětský svaz, ale Služba veřejného zdravotnictví Spojených států ve spolupráci s Univerzitou v Tuskegee v Alabamě. Ohavný experiment byl oficiálně znám jako „the U.S. Public Health Service Syphilis Study at Tuskegee“. Probíhal mezi lety 1932 až 1972 a zúčastnilo se ho 600 Afroameričanů, z nichž 399 bylo záměrně nakaženo příjicemi (syfilis). Zbylých 201 mužů zůstalo zdravých. Tato skupina sloužila jako kontrolní vzorek.

mohlo by vás zajímat

Josef Mengele: Nacistický lékař, který vnímal mučení lidí jako součást vědy

Experiment

Syfilis byla v poválečných letech pro Spojené státy jedním z největších problémů v oblasti zdravotnictví. Léky, které se „proti“ ní užívaly, nemoc spíše tlumily, než že by ji léčily. Když se v Tuskegee objevil enormní výskyt této choroby, lékařští vědci a medicínští experti pocítili potenciál pro experiment, který by s léčbou do budoucna pomohl. Psal se rok 1929.

Byl tu však problém. Nikdo se nechce vědomě nechat nakazit a delší dobu sexuálně abstinovat. Iniciátoři experimentu se tedy rozhodli, že bude lepší, když testovaní nebudou o ničem vědět. Plán byl na stole – nakazit několik desítek mužů, šest až devět měsíců pozorovat jejich stav a až poté přistoupit k léčbě. O tom, že jsou nakažení a není jim poskytována průběžná pomoc, se nikdo nesmí dozvědět.

V městečku Tuskegee bylo tedy zrekrutováno hned 600 černochů. Ti tam většinou tvrdě a neúnavně pracovali a farmařili. To, že se o ně někdo z řad doktorů zajímal, vůbec nebylo běžným jevem. Byli potěšeni a měli k doktorům absolutní důvěru. Mysleli si, že se jedná jen o testy. Opakované odběry krve byly vysvětleny jednoduše. „Jedná se o léčbu špatné krve.“ Účastníkům bylo navíc slíbeno jídlo v místech testování a pojištění pohřbu, kdyby se náhodou „špatná krev“ nedala vyléčit.

Pár měsíců uplynulo a pacienti si začínali všímat prvních náznaků nemoci. Mezitím se však ve Spojených státech obrátila situace vzhůru nohama. Velká hospodářská krize zasáhla USA plošně a tvrdě, peněz nebylo nikde dost. Financování výzkumu bylo zrušeno, stejně tak bylo ukončeno financování léčby, která měla po proběhlém experimentu nastat. Myšlenky o tom, že by byl výzkum ukončen, byly však rychle zavrženy. Pokračovalo se a tvůrci experimentu tak ze studie, jež měla původně trvat 6 měsíců, vytvořili „nejdéle trvající neterapeutickou klinickou studii na světě“. V roce 1932 se studie ve své pravé podstatě rozběhla na plné obrátky.

mohlo by vás zajímat

Jednotka smrti: Z japonských pokusů na lidech by se Mengelemu zvedl žaludek

Čtyřicet let

Kolem roku 1947 se začal jako standardní způsob léčby užívat penicilin. Tato informace však byla pacientům zatajena, nebo jim bylo podáváno placebo. V tu dobu již bylo jejich vyléčení nežádoucí – „vědci“ potřebovali vzorky nakažené tkáně v posledním stadiu, nejlépe pak těla na pitevních stolech. Experiment byl eticky problematický od samého počátku, zvláště pak v období po druhé světové válce, kdy došlo k podstatným změnám v mezinárodním právu, týkajících se experimentů na lidech.

Během experimentu zemřelo 128 mužů a v přímém ohrožení byly i jejich ženy a děti. K veřejnosti se fakta dostala až roku 1972, kdy se informace o studii objevily na titulní straně New York Times. Až tehdy byla ohavná studie zastavena a ukončena, po dlouhých čtyřiceti letech. Účastníkům a jejich potomkům byla vládou zajištěna léčba a vyplaceno odškodné – zemřelým však žádné odškodné život již nevrátilo. Prezident Bill Clinton se formálně omluvil všem obětem experimentu v květnu roku 1997.