Nová bondovka s názvem Není čas zemřít (v angl. originále No Time to Die) má za sebou premiéru a po dlouhých covidových strastech byla konečně úspěšně uvedena do kin. Jedná se v pořadí již o pětadvacátý film v sérii Jamese Bonda, konkrétně pak o pátý a zároveň poslední snímek s Danielem Craigem v hlavní roli. No Time to Die bude v bondovské komunitě nepochybně patřit ke snímkům kontroverzním, neboť poměrně odvážně sází na značné množství propracované akce a nové emocionální rozměry, na druhé straně se ale nebojí vrátit k základním kamenům celé série. Následující recenze se snaží nabídnout střízlivé a nezaujaté hodnocení nejen nového snímku, ale i celé Craigovy pentalogie v roli Jamese Bonda.
Recenze obsahuje menší (nikoli však klíčové) spoilery a aspekty děje, proto důkladně zvažte její přečtení, pokud jste film doposud neviděli.
Kontroverzní snímek plný emocí
V první řadě je potřeba si přiznat, že ať už si po zhlédnutí uděláte na novou bondovku jakýkoli názor, bude se v globálu jednat o snímek budící kontroverzi. Bude u něj víc než kdy jindy záležet na subjektivních preferencích každého jednotlivce. Je těžké jej jednoduše uchopit z jakékoli strany, protože pozitivních rysů i záporů je ve filmu mnoho, vzájemně se negují, nebo naopak násobí, a v souvislosti se zmíněným subjektivním filmovým vkusem pak utvářejí konečný obrázek.
Jedná se v pořadí již o pětadvacátou bondovku a já mám při čtení některých recenzí pocit, že by se snad vývoj Bonda jakožto filmu i postavy měl zaseknout někde v roce 1971 u snímku Diamanty jsou věčné, kde v oficiální linii Bonda naposledy ztvárnil Sean Connery. S každým novým snímkem a s každým nově obsazeným hercem do hlavní role prošel James Bond určitým vývojem, někdy k lepšímu, někdy k horšímu, nicméně klíčem k „nesmrtelnosti“ série je pohyb kupředu. Bond jednoduše „nemá čas zemřít“, musí jít dál. Pokud by ovšem servíroval již po pětadvacáté ten samý chod, úspěch by nezaznamenal, ba co víc, nezaznamenal by emoci, jen suché uspokojení, že jsme opět dostali to, na co jsme zvyklí. A o emoci diváka přece předně v kinematografii jde.
Série Jamese Bonda nemůže stagnovat na místě, musí se obratně přizpůsobovat trendům, což však neznamená, že je nutné zahazovat a podkopávat ty nejpevnější základy, na kterých série stojí – sarkasmus, elegance, šarm, suchý anglický humor, akce, atmosféra a martini s vodkou. Jestli některé z těchto aspektů „Craigovy bondovky“ zčásti postrádají, v těch dalších excelují. A objektivně vzato, poté co část ze zmíněných „základních kamenů“ předchozí díl Spectre (2015) pravděpodobně úmyslně opomněl, nejnovější snímek se snad ke všem „pro jistotu“ vrátil.
Kdo je záporák?
V Casino Royale (2006) byla evoluce postavy Jamese Bonda asi nejméně patrná, neboť se nejméně odpoutává od zmíněných základů celé série. Naproti tomu Quantum of Solace (2008) nastavilo úplně nový trend, kdy se z elegantní atmosférické záležitosti stal mnohem akčnější a „dřevnatější“ snímek – někdy označován za nevlastního bratra Mission Impossible. Daniel Craig přinesl postavě nového Bonda hodně akce, svalů, pěstí, kamenných tváří a přestřelek, což zpočátku budilo rozpaky. V současnosti ale patří Daniel Craig (nejen dle mnohých anket) k nejoblíbenějším Bondům vůbec a loučení s ním bude pro mnohé fanoušky série nesnadnou úlohou.
Po snímcích Skyfall (2012) a Spectre (2015) už ale všem obdivovatelům i odpůrcům série muselo být zřejmé, jaký trend je nastaven a jakým směrem se série bude ubírat. Pokud někdo očekával laserové hodinky, vystřelovací pero a ležérní akce, ten velice pravděpodobně vynechal všechny předchozí Craigovy bondovky. Pokud si nového Bonda dopřejete s odpovídajícím a střízlivým očekáváním, a ještě si předtím stihnete zopakovat alespoň Spectre (Není čas zemřít na předchozí díl totiž pevně navazuje), jistě na vás snímek zapůsobí mnohem pozitivnějším dojmem. Poslední tři Craigovy filmy v roli Jamese Bonda totiž tvoří pomyslnou trilogii a znalost předchozích dvou dílů znatelně umocňuje zážitek z dílu závěrečného.
Snímek Není čas zemřít je v obecné perspektivě jakousi kombinací Skyfallu a Spectre – to co funguje ve Skyfall, funguje ještě lépe v No time to die, naopak to, co nefunguje ve Spectre, nefunguje ani v závěrečném dílu. Tím nejznatelnějším negativem je pravděpodobně určitá scenáristická plochost a nedostatečné vykreslení hlavního záporáka, který je po Bondovi většinou tou nejdůležitější postavou. Ano, M i Q jsou opravdu skvěle ztvárněné postavy, nicméně v konečném důsledku prostě nehrají prim.
Nesouhlasím s tím, že by byl Rami Malek nevhodně zvoleným hercem pro roli záporáka. Na slizkého, drobného a správně utajeného „fantoma“ se hodil dokonale. Problémem je ovšem konstrukce charakteru a vykreslení dané postavy, které bylo absolutně nedostatečné, a jedna scéna s maskou, zimní krajinou a zamrzlým jezerem to bohužel napravit nezvládne. S podobným problémem se potýkal i výtečný Christoph Waltz, jehož záporná úloha jakožto „šéfa“ všech záporáků ve Spectre byla bohužel zapomenutelná a promrhaná. No, zeptejte se sami sebe, pamatujete si, o co Christophu Waltzovi vlastně ve Spectre šlo? Co bylo jeho motivem? To stejné se opakuje i v případě postavy Ramiho Maleka – nedostatečně popsaná motivace a málo času na plátně. Jestli ve 25. bondovce na něco není čas, pak je to rozhodně postava hlavního padoucha.
Krok vedle s agentkou 007
Nový Bond si ale vede velice dobře hned v několika aspektech. Přináší poměrně solidní dávku nostalgie a „bondovství“ – ať už se jedná o martini s vodkou, promyšlené dialogy, auta a s nimi související honičky, které byly opravdu nápaditě zpracované, nebo o proslulý „on a point“ sarkastický a situační humor. Ve filmu je dokonce také spousta TĚCH scén, které dělají Bonda Bondem – Hans Zimmer na ně navíc spolehlivě upozorní klasickým bondovským hudebním motivem. Ostatně, Hans Zimmer v No Time to Die exceluje a Billie Eilish podala s úvodním songem více než úctyhodný výkon, což se ovšem vědělo již delší dobu. Nicméně je potřeba zdůraznit, že k No Time to Die stejnojmenná píseň devatenáctileté americké zpěvačky naprosto pasuje.
Dále je potřeba vyzdvihnout (a to pořádně vysoko) práci kamery, která v kombinaci s brilantním střihem a zvukem servíruje opravdu brilantní zážitek pro oči i uši. Potěší také dostatek emocí v Craigově herectví, na které vlastně nejsme z předchozích čtyř „strnulých“ snímků zvyklí. Daniel Craig si svého Bonda v No Time to Die zcela očividně užil mnohem více než v předchozích dvou dílech, navíc si ve své poslední bondovce zahrál opravdu širokou paletu poloh a pocitů, v čemž hraje roli i poměrně revoluční (pro Jamese Bonda) aspekt rodiny, na který je kladen značný důraz, zřejmě aby v divákovi probudil nové a pevnější vazby k postavě, se kterou se má v ten stejný moment „rozloučit“. Pravdou je, že režisér Cary Fukunaga v tomto ohledu v některých částech filmu možná tlačil na pilu až moc, čímž vyprodukoval příležitostné sklouzávání skoro až ke kýčovitému a upjatému patosu („miluji Tě a budu Tě milovat“). V tomto směru ovšem záleží pouze na tom, jestli vám bude nový aspekt „citovosti“ sympatický či nikoli. Dle mého (až na již zmíněné občasné tlačení na pilu) to ve výsledku nebylo ke škodě a závěrečná scéna Daniela Craiga díky tomu působí mnohem silněji.
Čemu jsem však absolutně neporozuměl, byla naprosto necharismatická, prázdná a místy velice křečovitá vedlejší role agentky 007, která ve mně vzbudila pouze jediný pocit, a to ten, že byla do scénáře dopsána na sílu a „aby se neřeklo“. Scény působily až trapným dojmem, nezapadaly do kontextu celého snímku a upřímně jsem se s každou scénou v její přítomnosti těšil, až se na plátně zase objeví Craig nebo vlastně jakákoli jiná postava. Snad nám filmaři nechtěli „napovědět“, co nás čeká v dalších dílech série, protože to by byl opravdu krok vedle. Možná spíše trojitý přemet vedle. Popravdě nemůžu přijít na jediný rozumný důvod, který by tuto scenáristickou slepou uličku vysvětlil. Abych předešel jakémukoli nedorozumění, moderní důraz na diverzitu a lpění na jakési vyváženosti čehokoli je to poslední, k čemu bych měl v souvislosti s touto postavou výhrady, ačkoli nepopírám, že casting byl v tomto případě opravdu nevyvedený. Postava jednoduše nezafungovala a v příběhu postrádala širší smysl a význam, byla spíše na obtíž.
Nezastavitelný vývoj bondovek
Nesouhlasím s názorem, že by No Time to Die bylo tupou akční střílečkou a kopií Mission Impossible – to v žádném případě. Ostatně, ani nevím kde se tento pohled na podobenství Craigových bondovek a Cruisových „Nesplnitelných misí“ vzal. Rád bych v tomto ohledu připomněl všem fanouškům série například snímek Moonraker, v němž Roger Moore bojuje s padouchy na kosmické stanici ve vesmíru, ze které jsou vypuštěny skleněné koule s nervovým plynem, jenž má zabít miliony lidí na Zemi. Dále si lze připomenout také Brosnanovu bondovku Dnes neumírej, kde James Bond surfuje na vlně tsunami a hlavní zbraní záporáka Gustava Gravese je vesmírný satelit s obřím zrcadlem simulující umělé slunce. Ve srovnání s těmito bondovkami působí No Time to Die jako velice decentní akční film, jenž se v rámci možností pohybuje v mantinelech reálného světa.
V případě No Time to Die se pak jedná o naprosto obstojnou a kvalitní bondovku, která za účasti Daniela Craiga od roku 2002 (Dnes neumírej) jednoduše prošla určitým a nutným vývojem, jenž se vám buďto zalíbil a oslovil vás, či nikoli, a která sice (v rámci snímků s Danielem Craigem) nepřekonává Casino Royale s Madsem Mikkelsenem aka Cifrou ani Skyfall s geniálním Javierem Bardemem, ale sebevědomě předskakuje zbylé dva díly Craigovy pentalogie (Quantum of Solace, Spectre). Zarytým a konzervativním fanouškům „tradičního Bonda“ poskytne dostatek bondovských momentů (výstřel v kruhové uličce, Aston Martin DB5 atp.), přidá k nim ale spoustu nových a revolučních aspektů, z nichž některé fungují – emoce hlavní postavy, skoro až extrémně akční scény v brilantně zvolených místech s impozantními scenériemi (italská Matera, norské lesy) – a některé fungují méně nebo vůbec.
Není čas zemřít… nebo?
Film paradoxně nejvíce baví zejména na začátku, když se vše teprve rozbíhá a atmosféra i emoce s akcí rozumně balancují. Střed filmu je pak sice přímo nadupán akcí, ale začne se ztrácet dějovost a plynulost celého snímku, přičemž vlastně stále netušíte, o co komu jde, kdo chce koho zabít a proč, což doplní ještě dalších několik drobných děr ve scénáři a laciných béčkových výplní (ruský vědec, utajený ostrov zkázy atd.). Závěr filmu je naopak přehlcen emocemi, kterým hraje druhé housle místy prvoplánová akce (granáty, rakety). Akčním scénám však nelze upřít solidně zdařilou a nápaditou choreografii, jež dobře využívá prostory daných interiérů i exteriérů. Poslední okamžiky Daniela Craiga jakožto Jamese Bonda mohly být krapet promyšlenější, o žádný průšvih, jak některé recenze naznačují, se ovšem nejedná.
Tak by se dal v důsledku shrnout i celý snímek – o průšvih se nejedná, ačkoli mohl být scénář promyšlenější. Film jednoznačně hraje na divákovy emoce a Daniel Craig ve svých posledních okamžicích úspěšně a s noblesou ztvárňuje několik tváří Jamese Bonda – dokonce i těch niterních, o jejichž „existenci“ jsme neměli dlouhá léta ani tušení. Jedná se o jakési závěrečné melodrama, kterému prostě buďto přijdete na chuť – pokud jste spíše emocionálním divákem – nebo vás nechá chladným a budete si během filmu několikrát klepat na čelo.
Z chladného Bonda se bez jakýchkoli větších závazků definitivně stane dramatická postava čelící mnoha dilematům. Téměř tříhodinová stopáž mimo jiné i díky tomuto rysu není až tak zdlouhavá, ale překvapivě poměrně svižně uteče. Jde o film, který v průběhu dokáže vsadit na jistotu, ale nebojí se v závěru překvapit. Solidní rozloučení, zdali však památné, to ukáže až čas. A pokud po neočekávaném závěru z jakéhokoli důvodu nezvládnete dokoukat závěrečné titulky, pak vězte, že „James Bond will return“ („James Bond se vrátí“). Největší otázkou teď ovšem je, v jaké se vrátí podobě. Doufejme, že atributem při angažování nového Bonda bude zejména kvalita herectví a alespoň částečný ohled na romány Iana Fleminga, nikoli zbabělá a nucená snaha zavděčit se progresivním trendům.
78 %
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
