Je 1. říjen 1946 a v Norimberku skončil proces se špičkami nacistického režimu, po celé Evropě probíhají soudy s nacistickými zločinci. Nové výzkumy badatelů však naznačují, že se jednalo pouze o vrchol ledovce, zatímco většina zločinců zůstala nepotrestaná. Kdo byl tedy skutečným vítězem a kdo poraženým?
Proces v Norimberku
Když skončila válka, tak si Spojenci rozdělovali Evropu. Začal hon na bývalé nacisty. Měl dva důvody – touhu po spravedlnosti a snahu dostat kýžené německé rozvědčíky a vědce na svou stranu. Mnohé německé komunisty, kterým se povedlo válku přežít, překvapilo, že sovětské orgány nemají zájem o jejich seznamy SS-Mannů. Už tehdy se selektovalo, kdo se může později hodit a koho nechat popravit. Přípravy procesu začaly brzy po válce, proces samotný odstartoval 20. listopadu 1945. Z právního hlediska zde byl problém – všichni Spojenci až na Sověty byli demokraté, Stalin však chtěl na základě moskevského dokumentu nechat popravit 50 až 100 tisíc říšských důstojníků a vojáků. Sovětská spravedlnost opírající se o Stalinovu vůli působila mezi soudci rozepře. Soudci se také domluvili, že nebudou brát v úvahu ideologii nacismu a její spojení s mystikou, chtěli soudit pouze činy, ačkoliv měl být proces symbolickým zúčtováním s nacismem. Před soudem stanulo 24 představitelů někdejšího nacistického režimu, soud byl veden také proti 6 hlavním nacistickým organizacím – vedoucímu sboru NSDAP, Schutzstaffel (SS), Sicherheitsdienst (SD), Sturmabteilung (SA) a generálnímu štábu a gestapu. Padlo 12 rozsudků smrti, ale vykonáno bylo pouze 11. Martin Bormann byl souzen v nepřítomnosti – zmizel a nikdy se jej nepodařilo najít.
Krysí stezky
Jak jsem naznačil již v úvodu, těch, kteří stanuli před soudem byla pouhá hrstka. Spoustě se podařilo utéct spravedlnosti – vždy jim k tomu ovšem někdo dopomohl, někdo je kryl. V tomto případě bohužel nutno konstatovat, že na útěku zločinců nacismu má značný podíl i katolická církev. Významnou roli zde sehrál biskup Alois Hudal, působící v Římě. Jen díky němu velká část nacistů uprchla do Jižní Ameriky (hlavně do Argentiny), další potom působili ve službách arabských vládců. Krysí stezkou prošli například Josef Mengele, Ante Pavelić či Adolf Eichmann. Lidé, kterým bylo takto pomoženo dostávali samozřejmě nové indentity. Ještě do poloviny 70. let někteří věřili, že se povedlo uprchnout i Hitlerovi. Do Argentiny byli vysláni agenti mnoha zemí, aby jej zde našli, ovšem nesetkali se s úspěchem.
Stille hilfe – tichá pomoc
Měla krásné zlaté vlasy a mohli jste ji vidět na slavné fotografii se svým otcem. Jmenuje se Gudrun Burwitzová, dříve Himmlerová, a je dcerou známého šéfa SS. Ačkoliv v době války byla v teenagerském věku, silně přilnula k ideologii svého otce, a jako jedna z mála se jí nezvdala ani po válce. Založila organizaci na podporu bývalých nacistů, hlavně příslušníků SS. Starala se o jejich útěk do bezpečnějších končin, pomáhala stíhaným nacistům, také je finančně podporovala. To je také případ dozorců v Terezíně, kteří se nikdy před soud nedostali – když neměli žádné příbuzné, tak jim Stille hilfe platila ubytování v domově důchodců a také jim vyplácela rentu. Jedná se o konkrétní případy, na které narazil badatel Stanislav Motl. Jsou to Anton Malloth, Herbert Mende, Ingeborg Schimming-Assmussová (přezdívaná „Strašná Inge“, ráda vězně mučila) a další. Tito všichni dožívali své stáří spokojeně a ještě ke všemu v Německu. Spravedlnost na ně byla i po roce 1989 krátká, ačkoliv lze s jistotou říci, že způsobili smrt a utrpení mnoha lidem. Sama Burwitzová zemřela v roce 2018 ve věku 88 let.
Nacisté znovu v čele
Příkladem cynismu v nakládání s nacistickými zločinci se může stát také někdejší dělnický prezident Antonín Zápotocký – ten dal milost Maxi Rostockovi, který se podílel na vypálení Lidic. Byl ovšem také zpravodajem SD, takže se ho rozhodla využít StB. Krásný příklad toho, jak šla morálka stranou před politickými cíli. V samotném Německu – ať už NDR nebo NSR, nebyla velká vůle nacistické zločince potrestat, spíš se zdálo, že se je stát snaží krýt. Někteří udělali kariéru v politice, ovšem už za jinou stranu než NSDAP. Například bývalý důstojník SS Waldemar Kraft, poslanec za CDU (Německá křesťansko-demokratická strana) a ministr západoněmecké vlády v letech 1953–1956. Jiní (a bylo jich mnoho) zamířili do vrcholného businessu – August Heissmeyer, také důstojínk SS, ihned po svém návratu z vězení začal pracovat jako obchodní zástupce firmy Coca-Cola v NSR. Spravedlnost je někdy slepá...
ZDROJE:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tichá_pomoc
https://cs.wikipedia.org/wiki/Gudrun_Burwitzováwik
MRVA, Jiří. Operace Verdikt – vzpomínky na žurnalistické decennium, 2010
https://cs.wikipedia.org/wiki/Simon_Wiesenthal
Stopy, fakta, tajemství (Stanislav Motl, rozhlasový pořad)
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
