Konec takzvané napoleonské éry evropských dějin je tradičně datován k 18. červnu roku 1815. Toho dne totiž Napoleon Bonaparte, jeden z největších vojevůdců a nejproslulejších evropských diktátorů, utrpěl z rukou vévody z Wellingtonu porážku u belgického Waterloo. Bitva se zapsala do historie jako definitivní Napoleonova porážka, která ho přiměla k následné abdikaci. Zbytek života dožil Napoleon v poklidu na vzdáleném ostrově Svatá Helena v Atlantiku u pobřeží Afriky.
Vpád do Belgie
Když se spojenecké jednotky po Napoleonově nastolení nového režimu shromáždily na francouzských hranicích, sebral Napoleon svou novou Grande Armée a vpochodoval do Belgie. Jeho úmyslem bylo porazit spojenecké armády postupně, jednu po druhé – dříve, než budou moci zahájit jednotný útok proti Francii a rozpoutat zničující válku.
16. června roku 1815 porazil Prusy pod vedením Gebharda Leberechta von Blucher u Ligny a vyslal asi 33 tisíc mužů, tedy přibližně jednu třetinu své celkové síly, aby pronásledovali ustupující Prusy. 18. června tak vedl Napoleon zbývajících asi 72 tisíc vojáků proti 68 tisícům vojáků spojenecké armády vévody z Wellingtonu, která zaujala silnou obrannou pozici 12 mil jižně od Bruselu u vesnice Waterloo.
Fatální chybou v Napoleonově velení byla jeho zdrženlivost, když čekal až do poledne, než vydal rozkaz k útoku. Tím poskytl prostor Blucherovým jednotkám, které unikaly Napoleonovým pronásledovatelům, aby se ještě tentýž den odpoledne připojily k bitvě u Waterloo.
Bitva u Waterloo
Ani při opakovaných útocích se Napoleonovi nepodařilo prolomit střed spojenecké armády, mezitím na bojiště postupně přicházeli do té doby unikající Prusové a tlačili na Napoleonovo východní křídlo. Kolem 18. hodiny se Francouzům pod vedením Michela Neye podařilo dobýt statek v centru spojenců, načež začali decimovat Wellingtonovy jednotky dělostřeleckou palbou.
Napoleonova pozornost však byla upjata ke třiceti tisícům Prusů útočících na jeho křídlo, a vojáky na pomoc Neyovu útoku tak mohl uvolnit až po 19. hodině. Do té doby stihl Wellington reorganizovat svou obranu a francouzský útok úspěšně odrazil. O 15 minut později zahájila spojenecká armáda všeobecný postup vpřed, přičemž Prusové vytrvale útočili na východě, čímž donutili francouzské jednotky panikařit a posléze i k neorganizovanému ústupu.
Prusové se vydali pronásledovat zbytky francouzské armády a Napoleon byl nucen opustit bojové pole. Ztráty byly na obou stranách podobné – na francouzské straně šlo o 25 tisíc zabitých či zraněných a 9 tisíc zajatých, spojenci ztratili přibližně 23 tisíc mužů. Jednalo se o rozhodující Napoleonovu porážku.
Dožití na Svaté Heleně
Napoleon Bonaparte se s neúspěchem vrátil do Paříže a 22. června abdikoval ve prospěch svého syna. Rozhodl se, že Francii opustí dříve, než se proti němu shromáždí kontrarevoluční síly, a tak se 15. července vzdal britské síle v přístavu Rochefort. Předpokládal, že odcestuje do Spojených států, místo toho jej ale Britové poslali na Svatou Helenu, vzdálený ostrov v Atlantiku u pobřeží Afriky.
Napoleon sice protestoval, neměl však jinou možnost než přijmout vyhnanství. Se skupinou svých stoupenců žil v poklidu na Svaté Heleně po dobu šesti let. V květnu roku 1821 zemřel, pravděpodobně na rakovinu žaludku. Bylo mu pouhých 51 let.
V roce 1840 bylo jeho tělo vráceno do Paříže, kde se konal velkolepý pohřeb. Napoleonovo tělo bylo přepravováno přes Paříž, skrz Vítězný oblouk, až bylo nakonec pohřbeno pod kupolí Invalidovny.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
