Neetické experimenty bohužel tvoří temnou kapitolu v dějinách medicíny. Oběťmi se stali i sirotci, kteří byli nedobrovolně zapojeni do studie Wendella Johnsona, který se věnoval koktavosti, což byl problém, který ho osobně zasahoval. Jeho necitlivý přístup k těmto dětem jim však způsobil celoživotní trauma.
V hlavní roli koktavost
Koktavost je porucha řeči, která se projevuje nechtěným přerušováním řeči opakováním slabik nebo částí slov. V některých případech člověk není schopný vydat žádný zvuk. Lidé, kteří touto poruchou trpí, se nazývají balbutici. Tento problém často způsobuje úzkost, stres, uzavření se do sebe a pocity studu kvůli ztrátě kontroly nad svou schopností se vyjadřovat. Ve třicátých letech v Americe se věci řešily co nejjednodušším způsobem. „Dřív se všechno dělalo snáz,“ říkají nostalgicky ti, kdo si pamatují staré časy. Stejně to platilo i v medicíně, kde lékaři měli volné pole působnosti, hlavně když našli řešení problému, který nikdo jiný neuměl vyřešit, bez ohledu na metody.
K těmto „inovativním” odborníkům patřil i mladý psycholog Wendell Johnson, který se zaměřil na studium poruch řeči. Proč si zvolil právě toto téma? On sám totiž měl problém plynule mluvit – koktal a často se zadrhával. I když ho spolužáci považovali za podivína a posmívali se mu, on se soustředil na dobré známky, což mu umožnilo ovlivnit profesory na univerzitě v Iowě a získat povolení k experimentům. Zpočátku se experimenty omezovaly na jednoduché odběry krve, zkoumání reflexů a testování inteligence. První hypotéza, že koktání postihuje pouze méně inteligentní lidi, se však nepotvrdila. Také se neprokázalo, že by koktavost vznikala u lidí trpících úzkostí. Naopak, koktání u nich tyto pocity spíše vyvolávalo. Ani vystavení pacientů šoku, například střílením z revolveru v jejich blízkosti, nepřineslo žádný pokrok. Elektrošoky selhaly také.
Johnson začal být zmatený. Mohl se snad ve svých teoriích mýlit? Nebo nebyl tak schopným vědcem, jak si představoval? Další neúspěšná metoda zahrnovala změnu dominantní ruky – přecvičení praváka na leváka nevedlo k žádnému zázračnému vyléčení. A pak tu byla ještě bizarní teorie, že by alkohol mohl pomoci. O dobrovolníky pro tento pokus však Johnson rozhodně neměl nouzi.
Johnson náhle došel k závěru, že za koktavost mohou ve skutečnosti rodiče. Tvrdil, že sám mluvil bez problémů, dokud jeho učitel neupozornil rodiče na drobné potíže s řečí, které by mohly vést ke koktání. Po této informaci to začal vnímat jako fakt a začal koktat. Pro další experimenty získal „dobrovolníky“ vybrané státem – děti ve věku od pěti do patnácti let. Aby jeho studie byla důvěryhodnější, požadoval i děti, které neměly žádné problémy s řečí.
Sirotci ho poslouchali bez odmlouvání, protože na to byli z ústavů zvyklí. Navíc jim bylo řečeno, že jde jen o hodiny řečových cvičení. Jak experiment probíhal? Dítě, které koktalo, přednášelo před pětičlennou komisí vědců báseň. Za svůj výkon získalo jen pochvaly a bylo ujišťováno, že brzy bude mluvit normálně. Děti, které neměly žádné problémy s řečí, byly naopak kritizovány a přesvědčovány, že by raději neměly vůbec mluvit.
A jaké byly výsledky? Stejně jako u většiny podobných experimentů. Děti bez řečové vady postupně přestávaly mluvit, jedna holčička dokonce před každým projevem plakala tři čtvrtě hodiny. Další děti raději utekly. Ti, kteří koktali předtím, koktali i nadále. Experiment byl proto raději zapomenut z politických důvodů.
Zdroje informací:
https://www.nytimes.com/2003/03/16/magazine/the-stuttering-doctor-s-monster-study.html
Podobné články
Doporučujeme
