Jasně, tohle nám Česká televize ještě ukáže, ale za minutu nás nekompromisně odpojí a hodí obraz do Prahy! Foto: Profimedia.cz Na co se nejvíce těšíte, když hrajete fotbal, když běžíte maraton nebo jedete závod na kolech nebo jste na divadle, na koncertě? Na závěr, na cíl, na konec. Na tu slávu, na tu radost, na to zklamání, na slzy i úsměvy, potlesk i křik. Na vaše emoce  i na emoce těch druhých. A fotbal? To dnes není jen sport, ale je to divadlo, nádherné velké divadlo, kde se odehrává příběh. Příběh, který má začátek a konec a který se mezi těmito dvěma body vyklene. A co sakra, k vzteku, k rozčilení udělá Česká televize? Co provedou její ignorantští, na emoce chudí dramaturgové? Ti lidi, co snad nemají city, co jim nic neříká patos, co nikdy nevypili emoční koktej? No, co udělají? Prostě nás okradou! Okradou o závěr, o ty neskutečné okamžiky, kdy se člověk zjeví v neuvěřitelné citové nahotě, jako byste ho stáhli z izolační bužírky. Já jsem divák, já chci vidět emoce. Mne nezajímá pohled do pražského studia vyvedeného v dementní dětinské grafice. Bože můj! Ty hloupé míče na skle před moderátorem! Impotence v nápadech! Nechci čučet do tváří bývalých fotbalistů i trenérů, byť sebelepších. A už vůbec nechci sledovat detaily špatně oblečených moderátorů s lupy na saku. Třeba včera. Sympatická Kostarika prohrála až na penalty s vynikajícím Holandskem. Zápas skončil, viděl jsem asi minutu dění na hřišti a pak mne Míra Bosák přepne do Prahy. Chtěl jsem vidět slzy mladých Kostaričanů, jejich tváře zabořené do trávy, skryté v dlaních, objetí spoluhráčů, skákající Nizozemce, hrdého trenéra, plácání rukou, výměny dresů, zhroucené fanoušky, extatického náhradního brankáře, to dojetí, ta gesta, tu velkolepou atmosféru, ty nadšené, nebo skleslé rozhovory . Viděl jsem ale jen exkrement, abych nemluvil vulgárně. Podobné scény, kdy Brazilci Daniel Alves (vlevo) a David Luis utěšují Kolumbijce Jamese Rodrigueze jsou českým divákům zapovězeny. My se musíme dívat na komentátory ve studiu!          Foto: Profimedia.cz Naše zpuchřelá Česká televize nám neumožní vidět radost, ani smutek. Takže, co já dělám? Dívám se na německé kanály nebo italské nebo španělské. Povím vám jeden příklad, kdy zaříznutí přenosu Českou televizí bylo škodlivé. Hrálo se čtvrtfinále mezi Brazílii a Kolumbií. Kolumbie prohrála. Po zápase, cca po pěti minutách dojemných scén přišli Brazilci ke Kolumbijcům, společně se chytli za ruce a společně děkovali. Stadion bouřil, velké smíření, velké gesto. To viděli i diváci v západní, i jižní, i východní Evropě. Ale tady ve středu Evropy, v Česku?  Tady jsme se koukali na nudné lidi ve studiu. Kdo to ocení? Lidi, kteří se dívají na fotbal a berou jej jako sport, berou jej vážně - ano, pro ty je rozbor zápasů dobrý. Ale pro většinu laiků a především žen je neskutečně nudný. Dokonce i Němci, kteří nejen sport, ale i humor berou vážně, toto pochopili a dávají svým divákům možnost vychutnat euforický závěr. Řešení jsou přitom jednoduchá: 1) Nechat puštěný obraz z dění na hřišti a poslouchat hosty ve studiu 2) Nechat puštěný obraz z dění na hřišti o deset minut déle 3) Nechat puštěný obraz z dění na hřišti a v pravém horním rohu přidat čtverec, kde bude záběr na hosty ve studiu 4) Nechat moderovat fotbal věštkyní Jolandou. Dělá to skvěle - koukněte se ZDE 5) Propustit emočně chudé dramaturgy z České televize nebo je nechat učit se od kolegů z Jižní Ameriky nebo Finska. Inspiraci najdete TADY 6) Na semifinále odjet do Brazílie, Německa, Argentiny nebo Holandska 7) Přestat platit koncesionářské poplatky 8) Ignorovat Českou televizi Vrchol fotbalové zábavy v podání České televize!    Foto: ČT Takže: Doufám, že do finále postoupí Německo nebo Holandsko, tedy země, které jsou fotbalovým fanouškům blíže než ignoranti z Kavčích hor a zajet do tamních hospod nebo na náměstí a užít si to přímo na místě. Fuj, to jsem se rozčílil! Holt jsem Vzteklej dědek.