Právě teď se politici hádají, jestli limity prolomit, nebo ne. Ministr financí Andrej Babiš je proti, pro je naopak třeba ministr průmyslu Jan Mládek.

Zkuste to jako oni – pohádejte se. Tady jsou argumenty.

Uhlí má stále stejně temnou image jak někdy z předminulého století – prach a mour, haldy a hromady, kouř a smog. Přitom je ale každý kus uhlí moderním a všudypřítomným artefaktem 21. století stejně jako třeba iPhone.

Dnes uhlí obstarává celosvětově více než 40 procent elektrické energie, bez níž by život tak, jak ho známe a chceme žít, nemohl existovat.

uhliii.jpg

Antracit, bituminozní uhlí a lignit... dál už je jen rašelina, která se dá taky spalovat, ale dnes už se to dělá pouze za účelem sušení sladu na skotskou whisky (Foto: Profimedia.cz)

Je to špatně – řeknete si možná, stejně jako (si) to říkají mnozí. A když někdo začne tvrdit, že je to naopak dobře, zpozorní dnes i člověk, který nemusí mít zrovna v lásce militantní bojovníky za ochranu životního prostředí ani striktní propagátory ‚bioživota‘. Jenomže každá volba má své klady i zápory: uhlí bezpochyby přispívá k nežádoucí přeměně krajiny a k emisím oxidu uhličitého – a jakkoli můžeme spekulovat o tom, do jaké míry se podílí na vzrůstu globálních teplot, jisté je, že bez našeho přičinění by se ho do atmosféry tolik nedostalo.

Existuje jedno jednoduché řešení – prostě všechny uhelné elektrárny zrušit, zavřít doly a neotvírat nové. Jenže odkud pak budeme v tomhle případě brát energii. Ze slunečních elektráren? To leda v případě, že bychom si jimi zastavěli území čítající nejméně desetinu naší země. A k tomu bychom energii měli jen tehdy, když je světlo. Ale co v noci? A něco velmi podobného platí i u elektráren větrných.

Z obnovitelných zdrojů? To bychom už ale nemohli pěstovat nic moc jiného než řepku, kukuřici nebo jinou, rychle rostoucí floru s vhodnou biomasou, z níž se dá vyrobit biopalivo – které ovšem ke své výrobě potřebuje energii a co se týče emisí oxidu uhličitého bychom si nijak výrazně nepomohli. Když navíc vezmeme v potaz, že tyhle obnovitelné zdroje, pěstované coby monokultury, neobnovitelně nebo jen obtížně obnovitelně vyčerpávají půdní živiny a celkově negativně mění celý místní ekosystém.

profimedia-0006216783.jpg

Eroze půdy je jen z jedním důsledků dlouhodobého pěstování řepky – její vliv sahá v ekosystému všemi směry, například mění (snižuje) druhové složení ptactva a jiných živočichů (Foto: Profimedia.cz)

Jsou tu samozřejmě ještě elektrárny jaderné, které ovšem mají problém jednak s tím, odkud brát ‚palivo‘ (byť je ho ve srovnání nejen s uhlím, ale i jinými fosilními palivy stejně jako s těmi obnovitelnými potřeba jen hrstka) a hlavně co s ním, když se ‚spotřebuje‘, ale je stále nebezpečně ‚aktivní‘. Německo se – pro mnohé možná dost nepochopitelně vzdalo po havárii ve Fukušimě svého jaderného programu. A čím ho tahle ‚zelená země‘ nahradila? Uhelnými elektrárnami!

Z uhlí se dnes navíc nevyrábí jen elektřina. A třebaže ta se dá vyrobit z kdečeho a jde jen o to zvážit přínosy a zápory, pro jiné věci je uhlí stále nenahraditelnou surovinou, za níž neexistuje náhrada. Jedná se o dvě věci, které jsou a dlouho i zůstanou nezbytností pro současnou civilizaci – ocel a cement.

Ocel vzniká ve vysokých pecích, v nichž se topí koksem, tedy ‚koncentrovaným‘ uhlím. Jenomže koks tu není jen kvůli nezbytné teplotě, podílí se zároveň chemicky na přeměně surového železa na ušlechtilou ocel. Na jednu tunu oceli je v tomhle pohledu potřeba téměř půl tuny koksu – jak nedávno vypočítal Václav Smil, kanadský (ačkoli rodák z Plzně) multioborový vědec, emeritní profesor University of Manitoba a člen Královské vědecké společnosti, který se oblasti energetiky, životního prostředí a technických inovací věnuje už bezmála padesát let.

before_and_after.jpg

Těžba uhlí je bezesporu drastický zásah do krajiny, ale nic není ztraceno navždy – rekultivace ji mohou proměnit zpátky do živoucí a kvetoucí formy, byť to může trvat celou jednu lidskou generaci (Foto: Profimedia.cz)

Podobným způsobem se uhlí zapojuje i při výrobě cementu. Teoreticky by dnes šlo změnit zavedené procesy výroby jak u oceli, tak u cementu – ale znamenalo by to od základu přestavět ocelárny a cementárny po celém světě. A to už vůbec nemluvíme o tom, že se bez uhlí neobejdeme při vytápění.

Odpor části obyvatel severních Čech k pokračování těžby se dá popsat anglickou zkratkou NIMBY (Not in my backyard, Ne na mém dvorečku). Jinými slovy jde o totální sobectví ve stylu „Otevřete ten důl kdekoli jinde, jen ne blízko mého domu.“ Tzv. nimbysté, jak se ekosobcům někdy říká, své názory otáčejí jako korouhvička. Chtějí jim za domem otevřít důl? Začnou bojovat proti uhelné energetice a velebit „šetrné“ solární panely a větrníky. Ale běda, kdyby jim za domem někdo chtěl postavit solární panely a větrníky!

A na druhou stranu...

Jak se tedy rozhodnout? Pokračovat v těžbě uhlí, což u nás znamená i prolomení důlních limitů, nebo se spolehnout na jiné zdroje, kterých však není tolik, abychom to jenom s nimi i při snížení naší spotřeby na polovinu bez problémů utáhli? A když uhlí, co s oxidem uhličitým, kterého se prokazatelně uvolňuje při spalování uhlí nejvíce v porovnání s ostatními dostupnými zdroji? Čtěte dále.