Kdysi jsem s kolegou Adamem Maršálem dělal reportáž o komínářích ze Svazu českých komínářů (www.kominari.cz). Je to zásadní sdružení lidí, kteří lezou po komínech a vůbec po všech vertikálních stavbách po celém světě. Kromě lezení provádějí také dokumentaci komínů a lobují za zachování industriální architektury. Potkali jsme se s nimi někde za Prahou, již si nevzpomínám kde, jen vím, že tomu komínu zbýval jen měsíc života. Krásný, starý cihlový komín s narezlýma špriclema, žádná ochranný rukáv, v němž by se lezlo. Udělal jsem asi dva výškové metry, rozbušilo se mi srdce, dostal jsem závrať a okamžitě seskočil dolů. Jenže komínáři a kolega Adam si těch 50 metrů vylezli jen tak, ledabyle, nahoře se procházeli po úzkém hrdle komína a pak slezli vnitřkem dolů. Pocítil jsem k nim skutečný obdiv.

Stejný obdiv jsem pocítil, když jsem uviděl tyto fotky. Ti lidé nemají strach, necítí závrať, nemají nutkání skočit. Zažívají něco, čeho já nejsem schopen - radost z výšky.

vertigo.jpg

Ženy vždy vědí, která strana postele je bezpečnější (Foto: Foto: isaac Gautschi)

Přitom mne přitahují rozhledny, mosty, vyhlídky, terasy, kostelní věže. Kdykoliv je vidím, musím se dostat nahoru. Ale pěkně vnitřkem, po schodech. A tam nahoře se pomalu sunu k zábradlí a sbírám odvahu se podívat dolů.

vertigo6.jpg

A zase Rusko. Zkuste si tento trik na zárubních dveří. Vydržíte aspoň minutu? (Foto: Foto: Mustang Wanted)

Ta výška mne tak fascinuje, tak přitahuje, že cítím, asi stejně jako někteří z vás, nekompromisní nutkání skočit dolů. Dokonalá rozpolcenost: rozum říká - nedívej se, nechoď tam, emoce velí - udělej to.

vertigo10.jpg

Balancování na hraně v Norsku. Ty bílé kraťasy nejsou nejvhodnější, ale když má pro strach uděláno ... (Foto: Foto: Sindre Lundvold)

Nutkání skočit, zažít, jaké by to bylo, kdybych jen tak letěl prostorem, je tak silné, že kdybych neměl na sobě onen bod, asi bych už byl dávno dole. Ten imaginární bod se nachází uprostřed hrudníku, lehce nad solarem - když je zábradlí výše než ona tečka, jsem klidný, když je níže, panikařím.

vertigo11.jpg

Times Square, New York. Podobný zážitek jsem zažil na balkóně třináctipatrového věžáku v Chodově u Sokolova. (Foto: Foto: Joseph Carnevale)

Jak se píše na Wikipedii, říká se tomu akrofobie. Což je odborné označení pro extrémní nebo neopodstatněný strach z výšek a hloubek. Člověk trpící touto fobií může být v extrémních případech nebezpečný sobě i svému okolí. Pokud se dostane do vyšších míst, může začít být panický a ohrozit tak okolní osoby včetně sebe pádem dolů.

vertigo7.jpg

Někde na vysokém jeřábu v Rusku. Kdybych byl nahoře, nerozmýšlel bych se ani chvilku a skočil bych. (Foto: Foto: Vadim Mahorov)

Někdy se pro léčbu využívá postupné navykání na vyšší místa. Léčba funguje, protože za ta léta, co lezu na rozhledny a věže se ono nutkání skočit pomalu, ale jistě zeslabuje. Došlo to tak daleko, že jsem dnes schopen v horách absolvovat i feraty - protože jsem přivázaný k lanu nebo k řetězu.

vertigo5.jpg

Ukrajinští hoši si navzájem důvěřují. Když to vidím, dostávám absolutní závrať. (Foto: Foto: Mustang Wanted)

Jsou ale situace, v nichž bych se nechtěl nikdy ocitnout, respektive o nichž vím, že je nikdy nechci zažít: skok padákem, bungee jumping, skok z věže do vody, velký skok na lyžích, děsivé atrakce na Matějské aj. Říkám si, že zůstanu nohama na zemi a nebudu pokoušet výšky.

vertigo3.jpg

Indická Bombaj. Ty žluté tečky jsou jedny z nejlevnějších taxíků na světě. Pokud ovšem zapnou taxametr. (Foto: Foto: Vitaly Raskalov)

Prostě potřebuji mít kolem sebe nějakou jistotu: stěnu za sebou, o níž se mohu opřít, lano a úvazek, pevnou půdu pod nohama, prostě cokoliv. Ale skočit do prázdna, nebo stát na hraně mrakodrapu? To je vyloučeno.

vertigo9.jpg

Soči, Rusko. Holka je prostě ve velké pohodě. Já bych to nedal. (Foto: Foto: Vadim Mahorov)

Výška je ovšem jako droga - zkoušíte a pokoušíte a věříte, že se vám nic nestane. Proto se nakláním lehce přes zábradlí až do té chvíle, kdy mne rozum zažene zpět. A občas, přiznám se, plivnu dolů a koukám se, kam slina dopadne.

vertigo2.jpg

Ruský student Marat Dupri na tovární konstrukci nedaleko od Moskvy. Všimněte si, že když má Rus víkendovou dáču v lese, tak je opravdu v lese. (Foto: Foto: Caters)

Když se ke strachu z výšek ale ještě přidá úzkost ze stísněného prostoru, mám o zábavu postaráno. Například v letadle. Nejhorší je sedět uprostřed mezi lidmi, to mám pocit, že nevydržím ve svém těle a chce se mi z něj vyskočit. Mnohem lepší je sedět u okénka, protože je to sice výška, ale ten široký rozhled ven vyvažuje strach ze stísněnosti.

vertigo4.jpg

Poležení na vrcholové hvězdě jednoho z moskevských mrakodrapů postavených ve stylu stalinské gotiky. Vitalij Raskalov a Saša Remnov jezdí po celém světě a všude vlezou a lezou. (Foto: Foto: Vitaly Raskalov)

Ještě větší bušení srdce ale zažívám, když vidím fotku, jako je ta nahoře nebo video o BASE jumperech. Vím, že je to reálné, ale můj mozek se zdráhá uvěřit, že by někdo dokázal to, co je pro mne nepředstavitelné a přitom to dělají dobrovolně.

vertigo8.jpg

Chris Sharma, jeden z nejlepších lezců na světě. Kluk jako my všichni. (Foto: Foto: Dean Jar)

Existuje ale ještě větší absolutní hrůza, a to je neskutečná kombinace strachu z výšky, strachu ze stísněného prostoru a strachu z utonutí. Občas zažívám všechny tři najednou. Nejhorší byla situace, když jsem dělal potápěčské zkoušky. V zimě a na Slapech. Pod hladinou byla téměř tma, která zesílila můj pocit stísněnosti, byl jsem v hloubce asi deset metrů a začala mi téct voda do brýlí. Stupeň děsu byl vysoký.

vertigo12.jpg

Empire State Building. Výška téměř 400 metrů. Nenáročná oprava antény. (Foto: Foto: Vincent Laforet)

Být a pracovat ve výškách je sice velmi estetické, ale pro mnohé lidi extrémně nedostupné. Blízkost chyby a následná případná smrt lidem jako jsem já zcela znemožňuje prožít určité druhy zábavy a sportu. Ale možná není o co stát.

A chcete vědět, jaká výška je při pádu do vody smrtelná? Čtěte ZDE.