Tramvaje T3 se v závodu ČKD Tatra Smíchov vyráběly od začátku 60. do poloviny 90. let. Celkem jich za tu dobu bylo vyrobeno na 14 tisíc – nejvíce od jednoho typu na celém světě.
Psal se rok 1965, když poprvé vyjela z bran smíchovské Tatrovky. Tramvaj s typovým označením T3, která tehdy na rozdíl ode dneška vypadala jako kterákoli jiná ‚tétrojka‘, dostala evidenční číslo 6498. To měla i následujících pětadvacet let, kdy sloužila k běžné přepravě cestujících. Její ‚domovskou‘ vozovnou byl Motol.
V roce 1990 ale svezla cestující naposledy. Rozhodlo se o tom, že bude předělána na pracovní vůz. Rekonstrukce zabrala nějaký čas a tramvaj se na kolejích znovu objevila v roce 1992, konkrétně 21. dubna – pod novým evidenčním číslem 5572 (pod nímž jezdí dodnes) a s poměrně radikální úpravou zevnějšku. Zadní polovina kabiny pro cestující (tzv. skříně) byla pryč a místo ní zde zela ‚díra’ – ve skutečnosti otevřená plošina pro přepravu nákladů. Od té doby se jí přezdívá „kabriolet“.
Podle původních návrhů se uvažovalo, že zde bude instalována výsuvná jeřábová dráha, odsuvná střecha a roletové stahovací boky, ale nakonec zůstalo jen u prosté plošiny s hydraulickým ramenem, aby tramvaj mohla potřebný náklad nejen převážet, ale i nakládat a vykládat.
Obdobným způsobem se uvažovalo o přestavbě tramvaje T3 s ev. č. 6436. Tu si původně objednaly egyptské dopravní podniky v Káhiře, jenže pak svou objednávku stornovaly, takže nastala změna plánu – tramvaj měla zůstat v Praze pod novým ev. č. 5573. Ale kvůli nízkému využití jejího sesterského vozu ev. č. 5572 nebyla nakonec přestavba dokončena.
K tomu ovšem docházelo jen málokdy. Těžko asi dnes dohledávat, koho konkrétně to byla chyba, nebo jestli šlo obecně o následek natěšené, ale zároveň zmatené porevoluční doby, že plánované využití pracovního vozu ev. č. 5572 bylo minimální – poněvadž tou dobou už pražské dopravní podniky disponovaly automobilovým vozovým parkem, který práce spočívající v nakládce, převozu a vykládce materiálu a těžkých břemen zvládal rychleji a pohotověji.
O tři roky později zajela ‚pětpětsedmdvojka‘ do vozovny Pankrác, kde bylo demontováno hydraulické rameno (tedy ve skutečnosti a správně řečeno „ruka“) – nejen že totiž nebyla využívána, ale hlavně už v té době prošla všechna potřebná osvědčení o způsobilosti k provozu. Pankrácká vozovna pak vůz využívala k přetahování jiných tramvají nebo pro převoz materiálů či strojů, akorát bez té hydraulické ruky se na plošinu muselo všechno nakládat ručně.
Tak tomu bylo až do roku 2013. Tehdy se otevřela nová tramvajová linka na Barrandov a hned tu zimu nastal problém se sněhem – protože stávající vozy, které zajišťovaly jeho odhrnování, se právě na tuhle trasu kvůli své technické výbavě (konkrétně odporové výzbroji) nedaly použít. A tak byl vůz 5572 opatřen radlicí, která ovšem není umístěna na čele, nýbrž ‚nenápadně‘ před přední nápravou, na pravé straně v prostoru předních dveří. Kvůli tomu se teď také nemůže otevírat jejich levé křídlo.
Jako sněhový pluh funguje dodnes, ale při téhle ‚práci‘ ji můžeme spatřit pouze v zimních měsících, a poslední roky tedy jen velmi vzácně, neboť i sněhová nadílka je v Praze vzácností.
Jinak se ale dnes s touto tramvají máme možnost setkávat v Praze poměrně pravidelně, a to díky jedné prakticky drobné změně.
V březnu 2014 byla 5572 dovybavena mazacím zařízením, které promazává koleje na problematických úsecích – tedy zejména v zatáčkách (správně „obloucích“), kde tření kol s kolejnicemi způsobuje nepříjemný skřípavý kravál.
Tedy po pravidelném promazání už ne, navíc se tím zamezuje opotřebení nejen koleje, ale i kol projíždějících tramvají. „Mazací tramvaj“ vyjíždí na pražské koleje každý den kolem páté ráno a končí až pozdě večer. Má svůj vlastní jízdní řád, aby za určité časové období projela celou Prahou a zároveň častěji vracela do míst s největší hlučností. Za den najezdí až 250 kilometrů.
A když jsme u pražských tramvají – tady se ještě podívejte, jak by vypadalo pražské metro, kdyby se stavělo o hodně dříve: jezdily by v něm tramvaje.