Terorismus svým způsobem již zvítězil. Pokud by se za cíl teroristů považovalo samotné rozsévání násilí a strachu na celém světě, nezbývá než konstatovat, že svého cíle již dosáhli. Jelikož se z terorismu stal globální fenomén a celý svět je zároveň propojen rychlým internetem schopným přenášet zprávy v reálném čase, slýcháme mnohem více i o jednotlivých teroristických útocích.

ter1.jpg

11. září 2001 otevřelo dveře do nového světa, v němž sledujeme teroristické útoky v přímém přenosu. Pokud se tedy odehrávají někde, kde nám to stojí za pozornost. (Foto: worldvisits.com)

Když před patnácti lety letadla pilotovaná teroristy srovnala se zemí budovy Světového obchodního centra v New Yorku, jednalo se o naprosto unikátní a do značné míry nepoznanou hrůznou ukázku toho, co teroristé dokážou. V té době se něco podobně významného odehrálo jednou za několik měsíců nebo klidně i let. Dnes doba pokročila jak co do počtu útoků, tak co do míry jejich zpravodajského pokrytí.

ter.jpg

Před dvěma lety byli všichni Charlie. Jak ale útoků přibylo, tak přestaly lidi vzrušovat. (Foto: diskordmagazine.com)

Bez nadsázky můžeme říct, že někde na světě dojde alespoň k jednomu teroristickému útoku prakticky dnes a denně. Jedno, jestli se jedná o útok fanatiků náboženských, nacionalistických radikálů nebo příslušníky jedné z náhodných znepřátelených skupin na členy té druhé. Terorismus nezná hranic a často je mu vlastně i jedno na koho útočí, jelikož cílem často je prostě jen přilít olej do ohně. I donedávna bezpečná Evropa se nyní stává políčkem na teroristické šachovnici a lidé zde začínají chápat, že smrt nevinné oběti rukou šílence vlastně není nic neobvyklého.

ter2.jpg

Facebook sám nabízel změnění profilové fotky za francouzskou, belgickou nebo německou vlajku. Že by měl v nabídce vlajky Ruska nebo třeba Egypta či Libanonu, jsme si nevšimli. (Foto: facebook.com)

V televizi, novinách nebo na internetu se víceméně každý den dozvídáme o tom, že se někde někdo odpálil, někdo někoho postřílel nebo pobodal či vjel do lidí autem. Některé dny i několikrát. Smutnou ukázku toho, co ona informační přesycenost způsobila, pak představuje do značné míry vybudovaná otupělost vůči zprávám o útocích a selektivní přístup k nim. Zatímco útok ve Francii nebo Německu plní i několik dní titulní stránky, o několikanásobně hrozivějším útoku v Sýrii nebo Iráku se dozvíme kdesi na dvou řádcích strany patnáct vlevo dole.

ter3.jpg

Nezbytnou součástí solidarity se zemí zasaženou terorismem je barevné nasvícení monumentů v národních barvách. Toto privilegium ale mají jen vybrané státy. (Foto: cnn.com)

Když teroristé vtrhli do redakce týdeníku Charlie Hebdo, všichni si psali, jak i oni jsou Charlie. Útoky v Paříži, Bruselu nebo Berlíně způsobily zahalení profilových fotek do národních barev jednotlivých států a zvýšený počet #PrayFor... statusů. Když ale vybuchla bomba v petrohradském metru, která zabila 10 lidí a pár desítek dalších zranila, ruské vlajky a modlení se za Rusko aby jeden pohledal. Za prvé je Rusko poněkud daleko a za druhé ho média prezentují jako "ty zlé", takže není příliš vhodné nad nimi zrovna truchlit. U útoků s desítkami obětí na Blízkém východě a v Africe se v lepším případě nedočteme nic, v tom horším někdo napíše, ať se tam klidně všichni povraždí.

ter4.jpg

Za jedny se modlíme, druzí jsou nám lhostejní. Že by teroristé svými útoky odhalili to špatné v nás samotných? (Foto: cnn.com)

I u terorismu tedy platí, že někde je nám prostě blíž a cítíme potřebu se k němu vyjadřovat a projevovat jakousi nucenou lítost, ale ten samý, leckdy i horší čin, nás nikterak nevzruší. I tohle se dá teroristům připsat jako svým způsobem úspěch, jelikož se jim podařilo odhalit temnou stránku lidské duše, pro kterou navzdory všem možným tvrzením o rovnosti dva lidské životy nemají stejnou hodnotu a jak se zdá, tak ani mít nebudou a na smrt, ke které dojde za hranicemi rodné hroudy, hledí už jen jako na další číslo do statistiky.

Proč se terorismus (zatím) vyhýbá Česku, se dozvíte ZDE.