Propuštění Jiřího Kajínka ukázalo na zajímavý fenomén. Když se prezident Miloš Zeman rozhodl udělit milost na doživotí odsouzenému dvojnásobnému nájemnému vrahovi, asi nečekal, že tím zároveň stvoří největší celebritu posledních dní. Davy fanoušků, které se již několikátým dnem kolem Kajínka srocují, by nejslavnějšímu českému trestanci mohl závidět kdejaký herec či zpěvák.
Něco takového Česko ještě nezažilo. Vrazi bývají většinou za velké mediální podpory společensky odsuzováni jako ta nejhorší lidská spodina, často ještě předtím, než je nad nimi vynesen rozsudek a měli by tak požívat trestním právem garantované presumpce neviny. Kajínek se vymyká tím, že ač byl z dvojnásobné vraždy a pokusu vraždy třetí usvědčen v rámci původního i obnovených procesů hned několikrát, lidé jako by na jeho vinu zapomněli, stejně jako zapomněli na bohatou kriminální minulost, která vraždám v Kajínkově případě předcházela.
Fanoušci Jiřího Kajínka, kteří ho uctívají jako jakousi modlu novodobého lidového zbojníka, který vyzrál nad zlým justičním systémem, často argumentují tím, že si za své zločiny odseděl 23 let, což na nápravu stačí. U jiných vrahů ti samí lidé pak volají po nejtvrdších trestech a výjimkou není ani silná podpora obnovení trestu smrti, se kterým by žádného Kajínka - celebrity nebylo, jelikož by nejspíše byl již před mnoha lety v pankrácké věznici za svůj čin oběšen.
Vražda byla odedávna vnímána jako nejhorší spáchatelný zločin. Zapovídají ji nejen trestní zákoníky všech zemí světa, tak náboženské texty. V bibli je "nezabiješ" jedním z desatera božích přikázání a i v koránu se píše, že kdo zabije člověka, ten jako by zabil celé lidstvo. Přesto existují případy, kdy vnímání toho, když jeden člověk zabije druhého, není tak negativní. Kupříkladu u atentátu na Reinharda Heydricha budou Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem těžko vnímáni jako vrazi.
Poněkud sporný je pak případ bratří Mašínů. Ti spolu s dalšími členy své odbojové skupiny během útěku z komunistického Československa zabili dva příslušníky SNB a několik příslušníků německé policie, kteří se jim snažili v útěku za svobodou zabránit. Pro jedny jsou Mašínovi sprostými vrahy, pro jiné hrdiny, kteří se vzepřeli nenáviděnému režimu a z nutnosti zabili jeho ozbrojené představitele, kteří se jim snažili v útěku zabránit. O tom, zda na Ctirada a Josefa Mašína hledět jako na hrdiny, nebo jako na vrahy, pak u každého rozhoduje hlavně jeho vztah ke komunismu a míra toho, co vše je ještě odporem proti totalitě a co už zločinem.
U Gabčíka s Kubišem bylo zabití Heydricha bezpochyby ospravedlnitelné. U bratří Mašínů byly okolnosti taktéž nesrovnatelné s dnešní dobou a pro mnoho lidí je smrt policistů považována za povolené ztráty v rámci radikálního vzepření se komunistické zlovůli. U Kajínka ale cokoliv, co by jeho čin ospravedlnilo nebo nahlížení na něj jakkoliv zjemňovalo, chybí. Proti žádnému režimu ani jeho představitelům nebojoval. Jen krátce poté, co ho pustili z basy za loupeže a krádeže, zastřelil podnikatele a jeho bodyguarda a ještě si za to nechal zaplatit.
O čem tedy svědčí to, že Jiřího Kajínka obestírá hrdinská aura, kterou by mu i členové operace Anthropoid mohli závidět? Především pak o tom, jak lacinou a úpadkovou politickou kulturu máme. Celá milost pro Kajínka byla jen dalším z řady politických divadélek Miloše Zemana, který Kajínka hanebně zneužil jako kouřovou clonu svého nehorázného počínání v průběhu vládní krize, což mu vyšlo na výbornou. A jeho příznivci, kteří každý ostudný krok lstivého alkoholika z Hradu s nadšením kvitují, pak v rámci zemanovského fanatismu klidně i uctívají vrahy, protože jim je jako na stříbrném podnose naservíroval jejich pan prezident.
Zde se můžete přesvědčit o tom, že na svobodě se Jiří Kajínek stal nejen celebritou, ale i marketingovou hvězdou.