Začnu tentokrát trochu od lesa, omlouvám se. Nora Fridrichová je přesně tou osobností z mého okolí, u které nebudu předstírat, že se nezmáme. Naopak, známe, a to už pěknou řádku let. Naše cesty se poprvé protnuly, když ještě pracovala jako parlamentní zpravodajka České televize, pak jsme se jedna druhé na nějakou dobu ztratily z dohledu. Ale život nás po čase svedl dohromady, a to přes děti. Nezapomenu na moment, kdy jsem poprvé přivedla svého tehdy ani ne tříletého syna do školky a jako první k nám přiběhla holčička, která vypadala jako Robert Záruba. Ano, správně tušíte - byla to právě starší dcera Nory a Roberta Diana. A od té doby naše děti brázdí společně vody školského systému a dokonce to jeden čas vypadalo na "spojení rodů," než můj lehce přelétavý synek vzplanul k Mariánce ze sousední třetí třídy. No, a z nás se za ta léta staly kamarádky. Takže promiňte, že kamarádce nezačnu vykat.

Rozhovor s Norou jsem chtěla udělat už dlouho. Jasně, ne na všem se shodneme, na plno věcí máme jiný názor. Navíc jsme poměrně své obě a názory si umíme nahlas říct, ale nijak se netajím tím, že je určitě osobou, které si pro plno věcí vážím. Taky s ní není nuda.

Byla jsem sama zvědavá, jakým směrem se bude naše povídání ubírat. Přece jen je to trochu jiné zpovídat někoho, koho znáte. I tak mne tato razantní ženská dokázala překvapit... i když vlastně... Byla prostě pořád taková, jakou ji vnímám celá ta léta - energická, zapálená, lehce zbrklá a úporná, ale také srdečná a upřímná, a to i sama k sobě. Jo, a ještě něco - rozhodně se nevyhýbala žádným odpovědím, i když jí některá otázky nemusely být právě příjemné. Ale pěkně popořádku...

mohlo by vás zajímat

O život jsem se na Národní bál. Dnes o svobodu nepřijdeme, ale je třeba být ostražitý, říká bývalý studentský vůdce Jan Bubeník

Novinařinu jsem si vybrala romanticky

Jaké byly tvoje novinářské začátky?

Profesi jsem si vybrala romanticky, protože jsem si ji vysnila někdy na počátku devadesátých let jako to, co je dobrodružné, nové a správné. Ale dost to bylo spjaté s dobou, ve které jsme byli. Novinařina po sametové revoluci došla k obrodě, novináři, kteří psali o politice, museli skončit. Bylo spousta příležitostí. V Pardubicích, odkud pocházím, začala vznikat soukromá rádia a i šestnáctiletý člověk, který prožíval pubertu na gymnáziu, mohl úspěšně projít konkurzem. To tehdy možné bylo, dnes už podle mě ne. Tím, že jsem se takto lehce do rádia dostala, tak jsem si na novinařinu mohla sáhnout a přišlo mi to úplně skvělé. Najednou to bylo jediné povolání, které mi dávalo smysl, přestože jsem dosud uvažovala v mantinelech ekonomie a práva, a najednou novinařina. A asi to byla dobrá volba, protože to tak mám dodnes, a kéž bych byla novinářkou po celý život. Jsem novinářský nadšenec, který je na svoji profesi hrdý.

Vždycky jsi chtěla být televizní novinářkou?

Ne, já jsem začínala v rádiu a dodnes se považuji za rozhlasáka. Televize přišla náhodou, vzala mě do jedné lokální kamarádka z rádia. Dneska už to tak jednoduché nebude, ale zároveň mladí lidé mají extrémně víc možností, všichni vysílají na YouTube nebo na sociálních sítích. Když porovnáš mluvený projev náš a jejich ve stejném věku, jsou na tom líp. Což je dobrá zpráva. Když mají něco odprezentovat studenti v západních zemích, jsou schopni předvést zároveň rétorické cvičení. U nás je to problém. Ale tím, že lidé komunikují prostřednictvím videí na sociálních sítích, učí se veřejně se vyjadřovat. My jsme takové možnosti neměli. Já jsem dostala pána na mluvení, byl to herec pardubického divadla a ten mě trénoval jazykolamy na povolení svalů a rozmluvení. Je to základ, který platí stále. Možnosti jsou ale už úplně jinde.

Lidi tě vnímají jako novinářku z veřejnoprávního média. Já ale vím, že jsi pracovala také v komerční televizi konkrétně na Nově...

Ano, já jsem začínala na Nově, tehdy po celonárodně vyhlášeném konkurzu, který televize vyhlásila. A vlastně nadvakrát. Poprvé v osmnácti, před maturitou sice jsem prošla, ale nic z toho nebylo. Vyšlo to až na podruhé, kdy mě na konci prváku na žurnalistice vzali do zahraniční redakce. Tehdy jsem jim slíbila, že vedle angličtiny budu moci natáčet i v němčině, že si ji dodělám, ale naštěstí na to pak zapomněli.

Jak jsi se dostala do České televize? Už to nějaký pátek bude. Já si tě pamatuji ještě jako parlamentní zpravodajku ČT.

V Parlamentu jsem byla od roku 2003 a do ČT jsem nastoupila na sklonku roku 2000. Tehdy, po rozdělení Novy, jsem začala pracovat v jedné malé pražské televizi a zafungovalo takové to novinářské síťování, kdy mi někdo řekl: „Pojď k nám, máme místo." Tak jsem nastoupila do redakce publicistiky, ze které jsem na pár let šla do zpravodajství, a pak jsem se po letech zase vrátila. Nedávno jsem se dívala na svoji zaměstnaneckou kartičku a ta fotka je stará 20 let! Je to dost retro, když ji někde vytáhnu. Nastoupila jsem 1. 12. 2000, krátce potom začala televizní stávka, takže nástup se vším všudy (smích).

Byla jsem reportér, co tzv. šlapal chodník

Čím jsi přesně v televizi začínala?

Začínala jsem v publicistice, tedy od toho těžšího a horšího. Dnes, když pracuji s mladými kolegy, přesně vidím chyby, které jsem tenkrát dělala také, a přišly mi nepřekonatelné, dneska je to pro mě rutina. A to mi trvalo těch 20 let. Novinářem se člověk nestane hned a novinařina se nedá moc urychlit. Šla jsem klasickou cestou, od reportéra, který takzvaně šlapal chodník. A tuhle cestu bych každému, kdo sní o novinařině, doporučila. Ne jít si rovnou sednout do studia před kameru, ale odchodit si profesi na place se stovkami rozhovorů a sháněním příběhů.

Pamatuješ si z té doby nějaký svůj průšvih, který se ti povedl?

Pamatuji si úplně první reportáž, kterou jsem dělala. Byla pro jednu pražskou televizi a tehdy vyšel průzkum, jak lidi prožívají Vánoce. Já jsem v ulicích natáčela nekonečné ankety a nekonečnost těch anket se pak zrcadlila v reportáži, která rovněž neměla konec. Všichni respondenti jen dokola pořád říkali, co si myslí o Vánocích, nebylo to vůbec zajímavé, editor úplně umíral a už od poloviny reportáže si hlasitě přál konec. Já pořád nemohla uvěřit, že mu to připadá tak blbý (smích). Dneska vím, že bych u toho na jeho místě zarostla do země. Pak si taky vybavuji první živý vstup v televizi, to už bylo na Nově. Na Ruzyň přilétalo letadlo s ostatky padlých vojáků ve válečném konfliktu, což je samo o sobě velmi vážná situace. Tak jsem se to pro jistotu nadrnčela nazpaměť a drama situace jsem podtrhla maximálně vytřeštěnýma očima – a to já fakt umím. Bezchybně odrecitované, esteticky neprosto hrozné.

Politici nám moc rozhovory nedávají

Skočme ke 168 hodinám. Mnoho lidem se nelíbí, zvlášť politikům, ale dnes už je to jistá ikona televizního vysílání. Jak dlouho fungujete?

Od roku 2006.

Kolikrát vás chtěli zrušit?

To je otázka na někoho jiného, tahle informace se nikdy nedostala až ke mně. Čas od času přišel nějaký návrh na změnu, my jsme nad tím vždycky podebatovali a pak se shodli, že to není návrh dobrý a tím jsme to ukončili. Poněkud citlivým tématem byl na počátku například humor na účet politiků samozřejmě. Někteří diváci byli nervózní třeba z toho, že prezidenta Klause pouštíme v Malostranských korekcích zrychleně. No, a pak zemi celosvětově proslavil perem z Chile! Smát se na účet politika považuju za naprosto správné. Už filozof Karel Popper to říkal - že smát se politikům je důležité a zdravé. A já se toho držím. Jsou politici, kteří smysl pro humor nemají, nebo se smějí jen vlastním vtipům, s těmi bývá potíž, ale jsou i politici, co jsou v televizi rádi i ve směšnější poloze, a unesou to, protože jsou na očích svým voličům.

Vnímáte v redakci to, že se mění politická kultura za dobu existence 168 hodin? Reagují politici jinak? Byli dříve například vstřícnější?

Možná si to pamatuji příliš idealisticky, ale rozhovorů, které probíhaly nepříjemně pro politika, bylo dříve výrazně více než dnes a samozřejmě to souvisí s tím, jak máme rozparcelovanou mediální scénu, kdy nezanedbatelná část je v rukou místních oligarchů. To se projevilo absolutně jednoznačně. O to větší tlak je na Českou televizi. Politici zároveň mají k dispozici nástroje, jako například své sociální sítě. Takže zatímco dříve museli do televize jít, aby byli vůbec vidět, a tak stáli i o nepříjemný rozhovor, dnes mají své platformy, kde si vysílají bez jakékoliv korektury a nepříjemných otázek. To jim stačí a zbytek času stráví jen s tím moderátorem, se kterým je jim příjemně. Tohle ale není podstata novinařiny, to se absolutně míjí s její definicí.

Jsou lidi, u kterých již vždy dopředu víte, že narazíte?

Narážíme u celé řady z nich. Moc politiků nám rozhovory nedává. My na ně různě číháme, třeba u Poslanecké sněmovny a občas se smějeme, že si brzy prokopají tunel z druhé strany. Čekáme na ně všude možně, za tepla, v zimě, takže pak máme rýmu, ale rozhovor nakonec nějak získáme. Bývají to rozhovory, ze kterých politici nemají radost. Připomeňme třeba Jaroslava Faltýnka po příletu z Malagy, po té tajné schůzce na Vyšehradě. Na rozhovor s ním jsem byla zvědavá, protože vím, jak s novináři pracuje. Je žoviální a na vše má odpověď ve stylu já nic, já Jarda. Po příletu ale zaujal strategii říci toho co nejmíň, dokola opakoval, že je strašný zločinec, a že ho máme potrestat nejvyšším trestem. Myslím, že veřejnost nepřesvědčil. Neuměl dát najevo empatii. Ostatní lidé teď nemůžou letět do Malagy, protože na to nemají, protože nemůžou vydělávat, a nebo dbají doporučení jeho předsedy hnutí a premiéra, aby seděli doma. Myslím si, že narazil, že se projevil jako člověk bez pochopení, co se kolem něj děje.

GALERIE Nora Fridrichová

+ DALŠÍ 4 FOTKY + DALŠÍCH 5 FOTEK

Co pro tebe jako pro Noru Fridrichovou osobně 168 hodin je?

Myslím si, že to si naplno uvědomím, až s ní skončím. Od roku 2006 mít otočený pracovní režim a pracovat v neděli, tak to tě dost nabourá i sociálně. Já když mám občas volný víkend, což teď v karanténě bylo, tak jsem šla s celou rodinou na procházku do lesa. A to normálně nemám. Je to něco za něco. Kdysi mi ale říkal kamarád producent, že na to budu vzpomínat jako na nejlepší práci svého života. A to si myslím, že to tak bude. Už dnes to tak mám.

Omezení svobody médií již probíhá

Myslíš si, že v současné době hrozí omezení svobody médií?

To si myslím, že už probíhá. Podívej, my se hrdě hlásíme ke členství Visegrádské skupiny, v níž ale Polsko, Maďarsko, ale i Slovensko mají velké problémy se svobodou veřejnoprávních médií. Česká republika je poslední, kde veřejnoprávní televize funguje bez velkého zásahu státní moci. Navíc už i mezinárodní organizace upozorňují, že u nás 30% médií ovládá premiér země a mnoho dalších mu fandí. Tohle u nás zažíváme poprvé a neměli bychom zvykat, zvláště ne po naší totalitní zkušenosti .

Mají se koncesionáři České televize bát i o její svobodu?

Ano, protože svoboda slova není samozřejmá a je nutné o ni pečovat, můžeme ji rychle ztratit. Věci kolem České televize naznačují, že k posunu může dojít velmi rychle. Stačí odvolání jednoho ředitele a pak je to velmi jednoduché. Jde i ředitel zpravodajství, ještě někdo a je vymalováno. Je to de facto otázka výměny několika pár lidí. Nijak se toho ale nebojím. Je to jakási moje úmluva s televizí. Když bude něco nestandardní, musím jít, je to moje povinnost. Beru to jako součást své práce, že můžu skončit zítra a jsem na to připravena.

Krize nás doma posílila

Jak se na tvoji práci tváří dcery, jak to dávají? A vlastně i práci tvého partnera a jejich otce Roberta (Robert Záruba). Jste oba známí, ty jsi občas terčem slovních útoků. Registrují to holky?

Na dezinformační weby se holky nedostanou. Starší dcera si ale surfuje a nedávno zjistila, že jsem kdysi dávno, ještě před nimi, přišla o těhotenství, což pak se mnou dost řešila a i se svými kamarádkami. Lidé, po kterých bulvár hodně jde, to musejí mít se svými dětmi těžké. Uvědomuji si ale jinou věc a chci se jí vyvarovat. Dcery vědí, že jsme veřejně trochu exponovaní lidé, že oba s tátou pracujeme v televizi, že jsme vidět, a nepřála bych si, aby se staly součástí tohoto balíčku. Každý si musí vše odpracovat a já považuji za nedobré, když děti lidí, kteří jsou známí, dostávají vše automaticky, protože se prostě těmto lidem narodily. Budu na tom muset zapracovat, protože starší dcera si už natáčí různá videa, má možná dětské sny, které jdou stejným směrem, my ale chceme, aby si našly vlastní cestu, bez toho, že jsou dětmi rodičů z televize. .

Jak snáší Robert tuhle tvoji zapálenost pro věc nebo spíš pro věci?

My to máme jednak podobně a pak, my se o práci bavíme minimálně.

Tím, že vás znám oba, tak jako člověku zvenčí se mi na vás líbí, že jste sice na první pohled každý jiný, ale přitom mi přijde, že jste jako puzzle, které do sebe zapadají.

Na rovinu, jak kdy. Míváme i období, která jsou složitá a teď jsme za jedním z nich. Měli jsme potíže, které jsme až teď před Vánocemi překonali a já si říkám, že skoro až náhodou. Z krize jsme vyšli posílení, ale již vyhlížíme další, říkám s nadsázkou. Ale co se týká práce, my se nijak neprožíváme, doma se o ní nebavíme. Například když doma klikám nákupy (poznámka redakce: pro rodiče samoživitele), tak Robert to ani nevnímá. Jen se občas směje, že si suroviny diktuju nahlas, jedna mouka hladká, cukr...

Jste oba silné osobnosti...

Máme děti, které řešíme nejvíc, ani ne tak sami sebe. Tím to má náš vztah těžší. Teď skutečně, a to je věc stará tak dva, tři týdny, kdy jsme to měli složité, i jsem si říkala, že ten příští rok bude možná přelomový, ale nakonec se to nějak záhadně urovnalo.

Myslíš, že na to má vliv i to, že všichni teď žijeme jinak? Jsme víc doma a nejsme zvyklí spolu být.

Myslíš kvůli koroně? Já si to nemyslím. To nám naopak pomohlo. Robert byl víc doma, hodně se věnoval dcerám, kterým to prospělo. My dva ale prostě máme vztah, který bych označila jako turbulentní, a na který se nedá moc vsadit, jak to bude vypadat za deset let. Vím, že je to tak u všech, ale tady bych si nevsadila ani já (smích). Takže to, že jsme to teď vybrali, beru jako potěšující, protože budeme mít hezké a milé Vánoce, ale jinak to máme nahoru, dolů... Takové dynamické (úsměv).

Takže se nepovažuješ za nějakou "superženu?"

Já vůbec a hlavně si myslím, že mě za ni nepovažuje Robert, což je trochu komplikace, že (smích)?

mohlo by vás zajímat

Vlastina Svátková: Závislý vztah je těžká lekce, která nás naučí vážit si sebe samých a říct "ne"

Pomoc se i zneužívá

A teď trochu předvánočně. Znám tě dlouho a přiznávám, že o tobě říkám, že jsi jeden z nejvřelejších lidí, které znám. Se vším, co to sebou nese. Ne každý mi to věří, to je taky fakt. Ale já jsem přesvědčená, že když ti budu Noro, volat v půl druhé ráno, že jsem v průšvihu, tak mi nepoložíš telefon, ale začneš hledat řešení. Byla jsi taková vždycky nebo je tomu tak až na základě zkušeností? Jsi velmi aktivní na poli charity, což s tím souhlasí. Tvá pomoc svobodným matkám je dnes již fenomén.

Podpora samoživitelům byla asi náhoda, která je jen v souladu s mým vnitřním přesvědčením. Frustruje mě koukat na někoho, kdo je slabý a nic neudělat. Asi jsem schopná se druhého zastat víc než sebe sama. Ale rozhodně nejsem anděl. Dělám vůči lidem kolem sebe spoustu chyb, které mě pak štvou. Nejsem osoba, která by mohla být vzorem. Na sebe pohlížím kriticky, spousta věcí mně na sobě vadí, a vidím chyby, které vůči druhým dělám. Jsem navíc dost roztržitá, zapomnětlivá a nedochvilná, což mi taky neprospívá. Ale co říkáš o tom telefonu, to je pravda. Když je někdo v nouzi, jdu do akce. Jednou jsem byla, tak rok a půl zpátky, po telefonu svědkem soudního odebírání malé holčičky. Jano, to bylo strašné, protože se navíc nedalo moc dělat. Strávila jsem na tom dva měsíce, bez valného úspěchu a vždycky když si na to vzpomenu, je mi blbě.

A k těm samoživitelům – to funguje. Tématu jsem se chytila proto, že bylo novinářsky nevyužité. A já jako novinářka témata hledám. Ale dotýká se mě to i osobně. Všichni žijeme vedle sebe, naše děti chodí do stejných škol. Zrovna včera jsem četla průzkum o samoživitelích, kdy už skoro polovina lidí má má vůči samoživitelům respekt a vnímá jejich problémy jako vážné. To je velký posun oproti minulosti a pokud se podařilo lidem to líp vysvětlit, je to už jen malý krok k tomu, aby to pochopili i politici.

Narazila jsi i na zneužití pomoci? Dochází k tomu?

Jasně, mnohokrát. Jak je špatná doba, stoupá i počet podvodů. Dnes, když chceš pomáhat, tak si rovnou doma otevři detektivní kancelář. Teď nedávno se odehrál případ matky, která čerpala pomoc na základě smyšleného příběhu o vážně nemocných dcerách. Vše se povedlo z té paní získat zpátky, ale procházelo jí to proto, že uváděné diagnózy byly závažné a není snadné ověřovat u dítěte například rakovinu. I po této zkušenosti vždy žádám, aby člověk, který chce čerpat pomoc, měl garanta. U notebooků to byli například kantoři. Učitelé psali za své žáky, zaručovali se za ně, jezdili do rodin počítače instalovat. Někteří z nich jsou skutečně patrony rodin v nouzi, to je skvělá zpráva.

Poslední otázka, Noro – co ti tento rok dal a vzal? Já mu říkám rok nula.

Vzal mi svobodu. Třeba na konci listopadu - jednu sobotu jsem měla být v kostele sv. Anny, v Pražské křižovatce a měla jsem otevírat charitativní knižní burzu. Spousta muzikantů, měly se prodávat knížky, já měla mít krásné šaty, nalíčená, načesaná a mluvit na pódiu. Místo toho jsem seděla doma v teplákách, sama s kočkami, a čekala na výsledek testu na covid. Hrozně moc se chci vrátit zpátky, do starého života. A co mi to dalo? Zjistila jsem, že jsem schopná opravdu hodně pracovat, a že jsem schopná vykonat celkem dost věcí současně. Poměr cena výkon je u mě zatím stále dobrý (smích). Takže kdybych vlivem změn v České televizi přišla o práci, snad novou seženu, protože pracovat umím, což ne každý o sobě může říct (smích).

Noro, díky za rozhovor a hezké Vánoce.