Již v útlém věku oba důvěrně poznali, co je nerovnost, byť velmi odlišným způsobem. Privilegovaná Havlova rodina se po převratu v roce 1948 stala obětí státem prosazovaného rovnostářství, zatímco Hume, o rok mladší než Václav Havel, vyrůstal jako chudý katolík v Londonderry. První roky jeho života formovala institucionalizovaná nerovnost v Severním Irsku, provincii Spojeného království, kde v politice účelovým rozdělováním volebních obvodů dominovala protestantská unionistická většina, která v zaměstnanosti a bydlení diskriminovala katolíky. Takové postupy byly odrazem náboženského fanatismu i přesvědčení, že severoirští katoličtí nacionalisté jsou nebezpeční separatisté, jimž není radno svěřit politickou odpovědnost.
V 60. letech 20. století, kdy už měl Havel své pevné místo na pražské literární scéně, se Hume stal učitelem a rychle se etabloval jako vedoucí představitel katolické komunity v Londonderry. K jeho prvním úspěchům patřilo založení místní družstevní záložny, kterou vlastnili členové družstva, a která pomáhala rodinám dosáhnout finanční stability. Tento počin předznamenal celou další Humovu kariéru: byl pragmatik, který odmítal utopické ideály a dával přednost praktickému, dosažitelnému zkvalitnění života obyčejných lidí.
Politicky oba muži dospívali v průběhu revolučních let 1968 až 1972. Když v Československu nastoupila normalizace, avantgardní liberalismus Havla dohnal k životu disidenta. Také Hume reagoval na rychle se zhoršující poměry ve společnosti. Jen v roce 1972 bylo v Severním Irsku zavražděno 497 lidí, když znovuzrozená IRA vedla násilnou kampaň proti unionistům i britským vojákům, které sem vláda Spojeného království poslala v marném pokusu o udržení pořádku. Když se provincie proměnila ve válečnou zónu, z občanského aktivisty Huma se stal politik. Prostřednictvím své strany, levicově orientované nacionalistické SDLP, přinášel své neměnné poselství, v němž se odráželo jeho pragmatické lidství: unionisté musí přestat s diskriminací katolíků a nacionalisté musí na oplátku přijmout spojení s Velkou Británií, dokud se nepodaří vytvořit mírovou, na obecném souhlasu založenou alternativu – jinými slovy zcela odmítal nesmlouvavý iredentismus Irské republikánské armády a jejího politického křídla Sinn Féin.
V 80. letech minulého století již oba získali mezinárodní uznání jako tváře nenásilné opozice vůči represi. Ale zatímco z Havla se stal cause célèbre na základě jeho mezinárodního literárního renomé a častých pobytů ve vězení, v Humově práci bylo lesku a smyslu pro mučednictví málo. A přece byla mimořádně efektivní. Po zvolení poslancem Evropského parlamentu a s pomocí své plynné francouzštiny zaměřoval pozornost Evropské unie na problém Severního Irska. Jeho četné návštěvy v USA měly dva rozhodující dopady. Zaprvé přesvědčoval Američany irského původu, aby přestali poskytovat podporu – ať už morální či finanční – Irské republikánské armádě, a zadruhé ujišťoval Washington, že nacionalismus v Severním Irsku není synonymem terorismu a že by Spojené státy mohly hrát zásadní roli prostředníka v celém konfliktu, místo aby Severní Irsko považovaly za čistě britský problém. V neuvěřitelně složité mozaice poskládané z londýnské a dublinské vlády, unionistů a nacionalistů, ozbrojenců i mírotvůrců vystupoval Hume jako všudypřítomná a stěžejní postava, nepřetržitě přesvědčující své okolí i celý svět, že existuje jiná možnost než násilí.
V roce 1989 se samozřejmě Havlův osud i osud tehdejšího Československa od základu změnil. Hume takový zlomový bod nezažil. 90. léta byla naopak obdobím úmorného vyjednávání, kdy se Hume usilovně snažil využít příměří, které IRA vyhlásila v roce 1994, aby pomohl ustanovit trvalý mír mezi rozdělenými komunitami Severního Irska. Jeho práce byla nakonec korunována úspěchem - Velkopáteční dohoda z roku 1998 vytvořila rámec, který severoirským politikům umožnil vyjít vstříc unionismu i nacionalismu na základě demokracie a spravedlnosti a se souhlasem Londýna, Dublinu a Washingtonu.
Úspěchy obou mužů jim přinesly uznání a slávu. Václav Havel usedl do prezidentského křesla na Hradě a pomáhal formovat podobu a mezinárodní postavení postkomunistické České republiky. Hume získal Nobelovu cenu za mír a byl všeobecně oslavován jako člověk, který vyřešení konfliktu zasvětil celý svůj život. Mezi těmi, kdo mu tleskali, byl i prezident Havel. Přesto jejich další životní dráha přinesla i zklamání a neúspěch. Havlův poněkud neurčitý humanismus byl upozaděn nacionalističtějším materialismem Václava Kaluse; obdobně nacionalističtí voliči po Velkém pátku bez sentimentu odmítli Huma i jeho SDLP a „zelené“ polovině severoirské politiky dodnes dominuje radikálnější strana Sinn Féin. Místo aby se mír v Severním Irsku upevnil, je stejně křehký, jako byl v roce 1998.
"Moc bezmocných“ byla myšlenka našeho státníka, ale bylo to něco, co by John Hume uznával. Bez Huma by se snadno mohlo stát, že by nacionalisté v Severním Irsku uplatňovali svou moc pouze násilím a dnešní Severní Irsko by bylo ještě pořád ve válce. Ačkoli byl jejich původ a společenské vztahy stejně odlišné jako jejich osobnosti, jak Havel, tak Hume jsou příkladem optimismu a lidskosti v politice – a to i v jejích nejtemnějších chvílích.
GERALD POWER vyučuje na Fakultě humanitních a sociálních studií Anglo-American
University v Praze (AAU).