Populárními se u nás staly na přelomu 80. a 90. let minulého století. Kdo v této době žil, jistě se s nějakou setkal. Série těchto digitálních her se zrodila v tehdejším Sovětském svazu. Později pak digi hry, jak se jim mezi námi říkalo, vyrábělo Rusko, Bělorusko, Ukrajina, ale i další post-sovětské republiky.
Vzorem byly japonské konzole společnosti Nintendo, které Rusové prostě okopírovali. Svému výtvoru dali označení IM, což je akronym ze spojení Igra Mikroprocessornaja (což česky znamená mikroprocesorová hra).
Hráči seděli v autobuse, v parku či kde to prostě šlo, koukali do upřeně displeje a mačkali tlačítka - je vidět, že situace se od té doby moc nezměnila.
Existovalo několik druhů her. LCD displej však byl přizpůsoben aktuální herní situaci, a tak šlo na jedné konzole hrát jen tu jednu jedinou hru. Pokud jste chtěli další, museli jste si ji koupit, nebo s někým vyměnit.
Všechny obsahovaly konkrétní hru ve dvou stupních obtížnosti. Úroveň se ztěžovala i během hraní a dostat se na závěr mise bylo téměř nemožné. S každou chybou jste totiž přišli o jeden život. Občas to bylo nervy drásající!
Snad nejpopulárnější byla hra "Nu, pogodi" (Jen počkej zajíci), ve které vlk (hráč) chytá vajíčka ze čtyř různých kurníků. V jiné hře jste se stali kuchařem, který musel obratně chytat a odrážet padající palačinky. Velmi oblíbená byla také hra Tajemství oceánu (alias Chobotnice), ve které se hráč coby potápěč vrhal do hlubin oceánu, aby ukořistil díl pokladu. Celé by to bylo jednoduché, kdyby truhlici nestřežila chobotnice se smrtonosnými chapadly. Zkušení hráči už podle zvuků poznali, kdy se mají správně pohnout, aby unikli z jejích spárů.
Dobrou zprávou pro příznivce této digitální retro zábavy je, že některé z těchto legendárních her si je možné stáhnout do chytrých telefonů. Je možné tak maličko zavzpomínat. Ale rozhodně to nebude přesně takový pocit, jako držet v ruce onu slavnou digi hru v té době.