„Zemědělci, ti těžkej život maj.“ Obzvlášť, když jsou to ještě navíc imigranti. Letošní „oscarovou osmu“ uzavírá snímek Minari – kus, jenž sice vznikl v americké produkci, ale má veskrze korejskou duši. Je to mírně rozvláčné drama, které oči nezvyklé na východoasijský styl filmového vyprávění může nudit. Za Minari jako distributor stojí studio A24, jehož příběh je sám o sobě hollywoodsky pohádkový – z malé dílny na horory a nezávislé snímky se totiž v průběhu dekády vypracovalo ve společnost vyrábějící oscarové počiny.
Minari se daří všude
Přistěhovalci v USA – dlouhé roky stále aktuální téma, k němuž se dá přistoupit dvěma způsoby, jste-li filmař. Můžete se vydat dokumentární, reportážní cestou, nebo cestou více či méně stylizovaného dramatu ilustrujícího život v jeho hořkosti i kráse zároveň. Režisér Lee Isaac Chung si ve filmu Minari zvolil tu druhou variantu. Ve snímku nominovaném na šest Oscarů vypráví příběh korejské rodiny, která se v USA 80. let snaží rozjet vlastní zeleninovou farmu. Story o domově a rodinných poutech na pozadí tvrdé reality života na americkém venkově, a zároveň tvrdé reality života imigrantů v Americe tak nějak obecně, kromě oscarových nominací, už posbírala i jiné prestižní ceny. Například získala Zlatý Glóbus pro Nejlepší cizojazyčný film.
Ačkoliv totiž snímek vznikl v americké produkci, je veskrze korejský. Má korejskou duši, což znamená, že pro diváka, který na korejské filmy není zvyklý, může být zdlouhavý, pomalý – až nudný. To mu neubírá na půvabu, pravdou ale je, že kratší stopáž by mu asi neuškodila. Za Minari distribučně stojí studio A24, které dnes patří mezi nejvýraznější jména oboru, ale ještě před několika lety platilo v nelítostné hollywoodské studiové partii spíše za outsidera. A24 vzniklo v roce 2012 a za necelou dekádu se stihlo vypracovat z malé dílničky na nezávislé snímky a artové horory ve společnost, jež stojí napříkald za oscarovými počiny Room a Moonlight.
Fenomén A24
Studio A24 založili Daniel Katz, David Fenkel a John Hodges. Uvedli se komedií Prozření Charlieho Swana III. (A Glimpse Inside the Mind of Charles Swan III), kterou natočil Roman Coppola, syn kultovního F. F. Coppoly, a obsadil do ní Charlieho Sheena, Mary Elizabeth Winstead a Billa Murrayho. Větší pozornost nicméně A24 získalo díky krimithrilleru Harmonyho Korina Spring Breakers, který se mezi fanoušky nezávislé kinematografie rychle stal srdeční záležitostí (James Franco u piana, čtyři holky v růžových balaklavách a Everytime od Britney Spears? Nezapomeneme!).
Studio pokračovalo zbytečně podceňovaným thrillerem Nepřítel (Enemy) s Jakem Gylenhaalem v titulní dvojroli či výtečným sci-fi Pod kůží (Under the Skin) s neskutečnou Scarlett Johansson. Na opravdu velký úspěch ale A24 čekalo jen marně, a tak se pomalu ale jistě zapisovalo coby zajímavý, nicméně malý distributor malých indie filmečků. Milovníky hororových béček výrazněji zaujaly jen černé komedie Life After Beth z roku 2014 i Mroží muž (Tusk, rovněž 2014) Kevina Smithe… Pak ale přišel zlom.
Ten zlom se jmenoval Ex Machina. Sci-fi drama Alexe Garlanda s Domhnallem Gleesonem, Alicií Vikander a Oscarem Isaacem se stalo hitem a dotáhlo to až na oscarové nominace – získalo dvě. Jednu z nich, tu za nejlepší vizuální efekty, i proměnilo. V ten moment začala A24 brát na vědomí nejenom velká studia, ale i širší okruh filmových nadšenců. Dobře rozjetá pouť dorazila k dalšímu významnému milníku už po roce, kdy se do oscarového klání probojoval další film v distibuci A24, a sice drama Room, díky němuž získala Oscara pro Nejlepší herečku v hlavní roli Brie Larson. Snímek tehdy soutěžil hned ve čtyřech kategoriích, to nejlepší nicméně mělo teprve přijít.
Skrze psychologický horor Čarodějnice (The Witch) z roku 2016 si A24 samo postavilo jeden z hlavních pilířů své filmové nabídky. Artové horory z jejich krabičky jedni milují, zapálení fandové slasherů a klasických strašidelných bijáků nicméně uhlazenou hru na umění odmítají. Otázkou ale je, zda se jedná o problém studia A24, anebo se prostě jen samotný hororový žánr natolik proměnil, že pro nové Krugery v něm – vyjma remaků a rebootů filmových klasik – už není místo. Snímky Ariho Astera; Děsivé dědictví (Hereditary, 2018) a Slunovrat (Midsommar, 2019) nicméně dokazují, že to, co A24 chce dělat, umí dělat dobře. Oba zmíněné filmy totiž už patří mezi tituly, které studio i samo produkovalo.
Stejně tak produkčně stojí i za svým dosud nejúspěšnějším počinem, dramatem Moonlight, které bylo v roce 2016 nominováno na osm Oscarů, z čehož proměnilo tři nominace; sošku si odnesl Mahershala Ali za svůj výkon ve vedlejší roli (mimochodem, jako první muslim v historii Cen AFA), režisér Berry Jenkins byl oceněn za nejlepší adaptovaný scénář a slavit mohli právě i v newyorských kancelářích A24, protože se Moonlight stalo Nejlepším filmem. Byl to moment, který se skutečně zapsal do historie Oscarů, neboť stoletý stařec Warren Beaty při oznamování vítěze nejprve vyhlásil špatný snímek, a sice La La Land.
S výraznějšími tituly a zvučnějším jménem malé studio muselo mírně pozměnit obchodní i marketingovou strategii. Otec zakladatel John Hodges společnost opustil, naopak A24 uzavřelo dohodu s Applem a začalo dělat vlastní podcast, v němž se setkávala slavná jména filmařské branže v rozhovorech o svých aktuálních projektech.
Po úspěchu Moonlight si A24 mohla projekty vybírat a dnes umně balancuje mezi nezávislými počiny – jako byl například režijní debut Jonaha Hilla Devadesátky (Mid 90s, 2018) nebo Maják (The Lighthouse) z roku 2019 – a filmy, které si nezadají s produkcí hollywoodských gigantů, jako byl třeba nečekaný trhák Drahokam (Uncut Gems, 2019) s Adamem Sandlerem nebo jako pravděpodobně bude Zelený rytíř (The Green Knight), dobrodružné fantasy inspirované středověkou básní s Devem Patelem a Alicií Vikander v titulních rolích, které má vyjít letos v létě. Vedle vlastních počinů A24 samozřejmě dál distribuuje zajímavé indie kousky. Jejich výčet najdete v galerii výše.
Přečtěte si víc o snímcích, které jsou letos nominované na Oscara za Nejlepší film.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
