Mazda ve skluzu. Lehce se na to kouká, hůř dělá. Foto: G.cz   Znáte to - člověk nemůže být pořád nejlepší. Někdy tvoří šedý průměr. A pak jsou dny, kdy je ze všech nejhorší. Takové okamžiky dají někdy člověku víc, než když mu někdo na krk pověsí zlatou medaili. Vavříny a úspěch vám sice zvednou sebevědomí a nejspíš vám zaručí zájem žen. Jsou tak nějak od přírody přednaprogramované a jen zřídka se stane, že si nějaká atraktivní dívka řekne: „Ten hoch to zas tak rozkošně zbabral, že bych mu hned dala!” Znáte to sami. Ale teprve když se vám opravdu nedaří, dozvíte se hodně o svém okolí. Asi ne náhodou se říká, že v nouzi najdeš přítele. A o tom je tento příběh. Mistr Maršál ještě s úsměvem před prvním driftem. Foto: G.cz   Když mne Pavel Vondráček požádal, zda bych nemohl za G.cz reprezentovat Českou republiku v driftování proti Slovensku na Mazdě MX-5, nemohl jsem odmítnout. Za prvé mám jednu starou ‚miatu’ doma a to auto mám opravdu rád, za druhé jsem musel souhlasit s Pavlovou poznámkou, že i když nedriftuji, v této disciplíně by mi to mohlo jít o něco lépe než jemu. A tak jsme vyrazili na Slovensko, já jako závodník a Pavel prý jako můj psycholog, abychom doplnili čtyřčlenný tým českých motoristických novinářů, kteří se měli v jízdě bokem utkat se svými slovenskými protějšky. Jako kolbiště byl zvolen nový Slovakiaring nedaleko obce Orechová Potóň, kam je to z Bratislavy necelých padesát kilometrů. Nemůžeme si pomoci, ale Mazda v českých barvách byla hezčí než Mazda ve slovenských. Foto: G.cz   Slovakiaring je veliký, moderní a jezdí se na něm celá řada závodů evropské úrovně. Na nás ovšem čekala část určená k pilování řidičských schopností na kluzných plochách. Vypadají tak, že jsou natřené bílou klouzavou polevou obklopené vodními tryskami, které ji po spuštění činí ještě klouzavější. Hladký povrch ve spojení s kapalinou fungují jako dokonalý lubrikant, který má za následek, že se po něm dá klouzat smykem i za nízkých rychlostí, aniž byste za tři jízdy odrovnali pneumatiky. Právě na nich měla probíhat naše mezinárodní soutěž v driftování. Našli se jedinci, kteří si nezapnuli stěrače. Foto: G.cz   Rád bych poukázal, že i když vlastním Mazdu MX-5 NA, této krásné motoristické disciplíně jsem se nikdy nevěnoval, a ocenil jsem, že byla tato skutečnost zmíněna již na ranní rozpravě, a já byl tak ušetřen trapným výmluvám, že s ježděním naštorc jaksi teprve začínám. Trenér našeho národního týmu Jakub Rejlek z automobilového časopisu Faster bral souboj velice vážně a hned na začátku slíbil, že si mě vezme do parády, abych neudělal Čechům ostudu. Jestli znáte i jiné činnosti, které snadno vypadají, ale hůř se dělají, klidně je nominujte do této pasáže textu, ale buďte si jistí, že driftování k nim rozhodně patří taky. Velmistr driftu Jakub Rejlek (ten s pleší) z magazínu Faster a jeho učeň Adam Maršál. Foto: G.cz   Soutěžit se mělo ve třech disciplínách: v driftování po půloblouku, ve výjezdu a nakonec v suché sekci, do níž se najíždělo rychlostí přes 100 km/h. Přinejmenším poslední informace mi stačila k tomu, abych se přestal cítit komfortně. Před závodem jsem měli naštěstí celé dopoledne vyhrazené k tréninku. Za volant sportovního roadsteru se zadním náhonem jsem si sedl velice sebevědomě. Tím to také víceméně skončilo. Mazda MX-5 je k driftování jako dělaná, protože má pohon zadních kol, takže můžete součinností plynu a volant určovat, jak moc se vám zadek auta odchýlí od osy jízdy. Bylo mi jasné, že všechny činnosti musím skloubit tak akorát, abych vůz uvedl do driftu a přitom ho nepřetočil. Jenže to se dobře řekne. V podání neškoleného člověka to vypadá jako že dlouho nic, nic, nic, a najednou všechno a už se to točí a jedete zadkem dopředu. Všechno špatně a znovu. A znovu. Ostatní se také zkraje přetáčeli, ale pak už to smýkali jak v instruktážním filmu. Samozřejmě jsem se taky trochu zlepšoval, ale bylo mi jasné, že o nějaké závodní formě nemůže být řeč a že šance na úspěch je asi taková, jako kdybych chtěl v lednu plavat v ledové Vltavě s otužilci poté, co jsem se dvakrát umyl ve vlažné sprše. A přece se točí Foto: G.cz   A taky že jo. Každý tým byl tvořen pěti závodníky a měl své vlastní auto polepené v národních barvách. Obě pěkný, i když český hezčí. V každé disciplíně se měli střídat vždy jezdci z jednotlivých zemí. Jejich umění hodnotila velmi "objektivní" porota složená ze dvou Čechů a jednoho Slováka známkami od jedné do desíti, přičemž se známky sečetly. Každý z nás měl dvě jízdy a hodnotila se ta lepší. Už při druhé disciplíně si začali někteří více namotivovaní Slováci stěžovat na národnostní zaujatost jedné nejmenované sudí a to přes to, že jsem svými výkony cílevědomě obrušoval český bodový zisk. No, nebudu to protahovat. Třetí disciplínu jsem projel úplně a Češi skončili na krásném druhém místě ze dvou. Přestože prohráli, žijí. Stydí se jen Hugo Kottas, protože je Maďar. Jména ostatních na tabuli hanby. Foto: G.cz Slováci. Vítězní Slováci. Jména na tabuli cti. Foto: G.cz   Nyní k pointě. V celkovém hodnocení jsem skončil jako úplně poslední. Přestože jsem výsledek pokazil týmu složeném z nejlepších českých motoristických novinářů, kteří o autech nejen hodně vědí, skvěle o nich píší, a na rozdíl od spousty jiných s nimi hlavně umí i jezdit, nikdo z nich mi neřekl ani slovo výtky. Prý mě to nemusí ani moc mrzet, protože driftovat neumí ani Vin Diesel, za nějž všechnu práci s volantem oddřeli kaskadéři. Byl to pěkný den a všichni jsme si ho užili. Něco jsem se naučil a třeba na to ještě někdy navážu. Takže díky Honzo, Ondro, Hugo a Hansi. A sorry!   Tady se podívejte, jak se driftuje dobře a blbě: