Pětiletku splníme!

Ve filmu Dušana Kleina Jak básníkům chutná život si hlavní hrdina Štěpán Šafránek utahuje ze snoubence své lásky s tváří Evy Vejmělkové, když mu ukazuje, jak si to s dívkou hezky plánuje. Tady svatba, tady dovolená, tady první dítě, tady auto, tady druhé dítě. Je to odkaz na pětileté plánování ekonomiky, tzv. pětiletku, která u nás fungovala od roku 1949 až do začátku 90. let. Pětiletek jsme měli celkem osm a až na tu třetí, která probíhala mezi lety 1961 a 1965, je českoslovenští dělníci a zemědělci všechny splnili na 100 procent – i více!

Co to ale vlastně ta pětiletka, kterou mladší z nás znají už jen z vyprávění, vlastně byla? Šlo o základní ekonomickou koncepci Sovětského svazu, která byla postupně aplikována i v dalších zemích Východního bloku. V Rusku se objevila už koncem 20. let 20. století. Tehdejší vůdce země Josif Stalin se skrze ni pokoušel plánovitě zvýšit industrializaci země, což se mu nakonec i podařilo. A tak se plánování ujalo.

Ono obecně se to plánování ekonomiky po druhé světové válce zdálo být užitečným způsobem, jak obnovit zničené hospodářství. Ostatně, v jisté míře to chvíli fungovalo i v západních státech, pro komunisty bylo ovšem plánování zcela zásadním rysem nového pořádku a postupně se stalo i způsobem, jak jej udržet.

mohlo by vás zajímat

Socialistická dovča snů: Vzpomínáme na Vinnetoua, Karlovačko a kamenné pláže v Jugoslávii

Všechno se to začalo rodit už v roce 1946, tedy ještě před nástupem komunistů k moci. Tehdy Národní shromáždění schválilo zákonem tzv. dvouletku, tedy dvouletý plán s cílem obnovy válkou narušeného hospodářství. Páteří „dvouletky“ byly národní podniky o zhruba 10 závodech s volenými řediteli. Napojení na státní rozpočet bylo ještě nepřímé a plán se vztahoval jen na hospodaření se strategickými surovinami. Už v říjnu roku 1947 ale začala Ústřední plánovací komise plánovat první pětiletku.

„Pětiletý plán musí zajistiti další podstatné zvýšení životní úrovně všech vrstev pracujícího lidu měst i venkova a na této základně upevnit svazek dělníků, rolníků, inteligence a středních vrstev městských. Tohoto úkolu je možno docílit jenom plným rozvojem našeho hospodářství, jeho další výstavbou i částečnou přestavbou. Jenom takovýto plný rozvoj našeho hospodářství nám může zajistit stoupající životní úroveň,“ prohlásil tehdy ještě předseda vlády Klement Gottwald. Už první pětiletku se ale splnit nepodařilo. Ta následující pak byla vyloženým fiaskem.

mohlo by vás zajímat

Pozvánka do Dex klubu: Jak Pavel Dostál v 60. letech z Olomouce zachraňoval svobodnou kulturu

Ukázalo se, že dlouhodobé plánování nepřináší očekávané optimální výsledky. Reálné chování ekonomických subjektů bylo zcela jiné, než předpokládala teorie. Jinými slovy, podniky se snažily získat co nejměkčí úkoly plánu, a pak při co nejmenší námaze maximalizovat své mzdy a zisk. Kvalita výrobků nebyla důležitá, hlavní bylo vyprodukované množství, a to, co bylo náročné vyrobit, se vůbec nedělalo. Třetí pětiletce měla pomoci tzv. Rozsypalova reforma, která ale zcela selhala, a tak byl třetí pětiletý plán zrušen, protože se jej nepodařilo splnit ani zdaleka, a to především v zemědělské výrobě.

Až v 70. letech a s normalizací se pětiletým plánům začalo relativně dařit. Zčásti to bylo uvolněním centrálního plánování, pomohla i Šikova ekonomická reforma, zčásti rezervy z konce 60. let, které režim využil k masivním investicím. I tak se ale pětileté plány staly terčem kritiky většiny západních ekonomů, kteří je označili za akt centrálního plánování, omezující svobodný ekonomický vývoj na základě nabídky a poptávky. To ale tuzemským soudruhům pochopitelně vyhovovalo.

Poslední pětiletka v ČSSR byla poznamenána „přestavbou“ systému. V roce 1987 byly vydány Zásady pro přebudování hospodářského mechanismu v ČSSR, které byly reakcí na Gorbačovovu perestrojku. Ale už tehdy polovina podniků své plány neplnila a ocitala se v platební neschopnosti. Zavládl chaos, nejprve v hospodářství, a pak i ve společnosti, který vyvrcholil sametovou revolucí v listopadu 1989.