Horolezcům všechna čest. Zdolat osmitisícovku v asijské Himálaji, pokořit K2 nebo třeba obávaný Matterhorn rozhodně není pohodlnou víkendovou kratochvílí. Jedná se o nesmírně náročnou fyzickou i psychickou zkoušku, při které si profesionální horolezci často sáhnou na své dno. Pravdou však je, že mnohem těžší a náročnější cesty patří na denní pořádek Šerpů. Šerpové jsou etnikem obývajícím pohoří Himálaj v Nepálu, kde jsou proslulí horolezectvím a nosičstvím.
Šerpové
Všichni rádi a často obdivujeme výkony horolezců a nevěřícně kroutíme hlavami nad jejich úchvatnými výkony. Málokdo už ale ocení práci, kterou v horách odvádějí Šerpové. S nadsázkou se dá v mnohých případech říci, že veškerou práci odvedou právě Šerpové a horolezci si pak „pohodlně a bezpečně“ vylezou na svůj vysněný vrchol.
Šerpové jsou tibetským národem žijícím v Himálaji, proto se v souvislosti s nimi užívá velké „Š“. Označení „šerpové“ se ovšem na západě přejalo a velice často se užívá k označení vysokohorských nosičů. Například i jiné tibetské horské národy (Gurungové, Tamangové), které si nosičstvím často přivydělávají, se označují jako „šerpa“ (nosič), ovšem s malým počátečním písmenem. Tibetské šer-pa v překladu znamená „člověk z východu“, jelikož původně tento tibetský kmen pochází z východního Tibetu.
Nejvíce Šerpů žije v Nepálu, kde jich je přibližně 155 tisíc, téměř dvacet tisíc Šerpů žije v indickém státě Sikkim a asi tisícovka přebývá v Tibetu. Početně se tedy jedná o opravdu malý národ, v himálajském vysokohorském prostředí však velice významný.
Původ národa Šerpů
Příběh Šerpů je vcelku jednoduchý. Vysokohorské oblasti v Himálaji obývají již přes 400 let a jsou na tamní podmínky zvyklí. Když se tedy v roce 1948 Nepálské království otevřelo světu, zejména pak horolezcům dychtícím po zdolávání vrcholů, stali se z Šerpů nosiči. Vzhledem k hmotnosti a množství přepravovaného nákladu totiž horolezci nosiče nutně potřebovali. A koho jiného si vybrat než zdejší obyvatele, kteří jsou na extrémní podmínky spojené s nadmořskou výškou zvyklí. Například mezi prvními dvěma lidmi, kteří stanuli na vrcholu Mount Everestu, byl i příslušník šerpského národa, Tenzing Norgay.
Dřina na denním pořádku
A co je tedy vlastně náplní práce Šerpů? Nejsou to totiž jen nosiči, co tahají na zádech těžké náklady. Fungují také jako „průvodci“ vysokohorskými oblastmi, někteří ze Šerpů doprovázejí „komerční“ expedice až na vrcholy hor. A tou nejtěžší a zároveň nejnebezpečnější aktivitou Šerpů je natahování a zajišťování fixních lan, díky kterým následně horolezci a zmíněné komerční výpravy zdolávají vrcholky hor. V roce 2014 jich veliká část zahynula na Everestu právě při upevňování fixů.
Po této tragédii se téměř celý národ Šerpů semknul a přemítal nad tím, zda v této práci pokračovat. Svých životů si totiž cení nadevše, což potvrzují i vysoké ceny za jejich služby. Z nosičství a horolezectví si Šerpové přijdou na velké peníze, díky čemuž se stali nejbohatším nepálským národem. Malé kamenné chatrče, mimo jiné i ve výšce 3400 m. n. m., nahradili Šerpové velkými vilami a honosnými domy, které slouží turistům jako hotely a luxusní ubytovací prostory. Z tradiční typické vesnice Šerpů Namčhe Bazár se stalo populární turistické centrum s množstvím hotelů a obchodních uliček.
Šerpské rekordy
Někteří příslušníci národa Šerpů jsou také držiteli obdivuhodných rekordů. Šerpa jménem Apa byl například na vrcholu Mount Everestu již jednadvacetkrát. Šerpa Babu Čiri zase dokáže strávit na vrcholu Everestu 21 hodin bez kyslíkového přístroje. Šerpové Pemba Dorjie a Lhakpa Gelu se roku 2003 předháněli o triumfální nejrychlejší výstup na nejvyšší horu světa. Pemba Dorjie zdolal Everest za 12 hodin a 46 minut. Lhakpa Gelu pokořil horu za necelých 11 hodin, což si Pemba Dorjie nenechal líbit a roku 2004 dosáhl vrcholu Everestu za pouhých 8 hodin a 10 minut. Podobných rekordů mají Šerpové ve sbírce několik.
Obdivuhodná je také hmotnost nákladů, které na zádech Šerpové nosí. V Americe například probíhal výzkum, jenž poskytl srovnání mezi Šerpy a mariňáky. Zatímco voják s nákladem o váze 70 % jeho hmotnosti měl téměř stoprocentní spotřebu kyslíku, Šerpové skončili se spotřebou kyslíku na hodnotách kolem 30 %. Zde je potřeba podotknout, že někteří nosí břemena o váze až 90 % své hmotnosti, část z nich zvládne dokonce dvojnásobek své hmotnosti.
Úklidová četa
Až se tedy setkáte s dalším rekordem a neskutečně hrdinským výstupem nějakého horolezce, nezapomeňte na práci Šerpů, kteří se pravděpodobně z velké části podíleli na jeho úspěchu. Ať už se jedná o přenos bagáže či o úpravu cest, po kterých horolezec šplhal a chodil. Stejnou trasu, kterou většina horolezců zvládne dvakrát za rok (nahoru a zpět dolů), totiž Šerpové zdolávají až dvacetkrát za sezónu. Velká část z nich za to zaplatí životem nebo zdravím, protože i přes jejich nadprůměrnou odolnost a zkušenost je vysokohorské prostředí stále velice extrémním a nebezpečným místem. A pokud si myslíte, že jsou Šerpové na svou krásnou práci zvyklí a vesele si cestují napříč himálajskými osmitisícovkami a o víkendu energicky přemosťují trhliny pomocí žebříků, nezapomínejte, že někdo také musí odklízet mrtvoly. S přibývajícími turisty se totiž Himálaj plní nejen odpadky, ale také mrtvými těly nezkušených „dobrodruhů“. O úklid odpadků i těl nešťastníků se pochopitelně musí postarat Šerpové.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
