Národní divadlo patří nejen k našim nejvzácnějším architektonickým památkám. Je rovněž symbolem boje Čechů za, no, Čechy. A Česko. A češtinu. V době, kdy všechno tohle utlačovali nafoukaní Němci. Když 12. srpna roku 1881 necelé dva měsíce po otevření působivá stavba vyhořela, podařilo se zdejším vybrat milion zlaťáků, aby mohlo být divadlo opraveno. Jak se to tehdy vlastně událo a proč byl požár tak ničivý? Oficiální verze mluví o nedbalosti řemeslníků. Sto let po tragédii ovšem jeden český spisovatel přišel s myšlenkou, že celá věc vůbec nebyla náhoda ani nehoda.
Pohroma za pohromou
„Dvanáctý srpen roku jedenaosmdesátého – požár Národního divadla! Bylo to v pátek, v nejčernější pátek našeho novodobého života národního. K nám na venkov došla zpráva o tom teprve v sobotu o polednách, a podnes vidím svého otce, jak hlavu ve dlaních seděl zdrcen u stolu, a maminka jak v koutku plakala,“ napsal básník Jaroslav Kvapil o tragické události – požáru Národního divadla. V plamenech tehdy skončila měděná kupole, hlediště i jeviště, a především krásná a jedinečná opona od Františka Ženíška.
Důvodů, proč oheň zničil podstatnou část národního klenotu, na který financemi přispěla snad každá instituce, která něco znamenala, a který byl tou dobou v provozu pouhé dva měsíce, je několik. Oficiální zpráva praví, že příčinou požáru byla nedbalost klempířů. Ti při instalaci hromosvodu dostatečně neuhasili dřevěné uhlí v kamínkách, na kterých rozehřívali páječky, jimiž spojovali plechy na střeše. Podle tehdejších vyšetřovatelů dělníci uhlíky vysypali do žlabu a zalili je vodou, ale málo. Od uhlíků se pak rozžhavil měděný okap a od něj chytilo dřevěné bednění střechy.
Dalším důvodem bylo, že si požáru všimli dva lidé – hasič přímo v divadle během obchůzky a kolemjdoucí strážník, který oheň zaznamenal z Poštovské ulice. Oba poslali do hasičské centrály zprávu v Morseově abecedě ve stejný čas, takže u přijímače rozeznali jen část upozornění a nevěděli, kde přesně hoří. A druhá zpráva s čitelnými údaji přišla až o půl hodiny později. Až pak začal zásah hasičů, jenž byl také plný zádrhelů. Především jich bylo málo – část hasičů byla ten den na pohřbu kolegy, nadhasiče Čeňka Diviše. Ten spáchal sebevraždu, prý pro nešťastnou lásku k divadelní tanečnici. Musely tedy dorazit mimopražské oddíly, kterým to chvíli trvalo. Požárníci pak využili všech možností, jak oheň kropit vodou, což vyústilo v pokles tlaku a voda přestala téct. Museli tedy sáhnout po zásobách z vodárny na Karlově, kde ale pár dní předtím prasklo potrubí. Že je to nějak moc podivných náhod? Pokud vám to tak přijde, nejste jediní.
Německé spiknutí
K požáru Národního divadla, po němž Češi možná naposledy ve své historii ukázali, že jsou morální, spojili se na dobrou věc a vybrali milion zlaťáků na opravu vzácné budovy, došlo v roce 1881. O sto let později se spisovatel Miroslav Ivanov začal nimrat v tom, jestli je opravdu možné, že od několika doutnajících uhlíků zahořela celá stavba. Nechal si udělat expertizu ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu, z níž vyšlo, že oficiální výsledek dobového vyšetřování je nesmysl.
Ke všem již zmíněným překážkám na cestě k uhašení ničivých plamenů je třeba připočíst ještě fakt, že zrovna v ten den bylo pod ochrannou železnou oponou postavené lešení, kvůli kterému nešla stěna pořádně spustit. Kdyby to šlo, ochránila by pravděpodobně Ženíškovo veledílo.
Jak to tedy bylo? Všechny ty náhody v Ivanovovi zažehly obavy, že celý incident jako takový vůbec žádnou náhodou/nehodou nebyl. Kdo by ale měl zájem na tom zničit sice hluboce symbolický, přesto prostě jenom barák, na jehož půdě se navíc nedělo nic, co by mělo někomu vadit – jen kultura? Inu, v roce 1881 Němci. Tou dobou se totiž němečtí a čeští vlastenci žijící v Praze neměli zrovna v oblibě. Tehdy probíhaly nacionalistické konflikty mezi Čechy a Němci a vyvrcholily 28. června 1881, čili asi měsíc a půl před požárem. Bylo to v Chuchli, kde se rozhádané skupiny na sebe vrhly a musela zasahovat policie. Všechno to souviselo se snahou o rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity. To proběhlo následujícího roku a jeho smyslem bylo do té doby německojazyčnou vysokou školu rozetnout na českou a německou část.
A jako třešnička na závěr ještě jeden fakt – ti řemeslníci, kteří byli z požáru obviněni, se jmenovali Jenisch a Ziniberg a zaměstnávala je německá firma. Protože ale zatím nikdo nepřišel s pádným důkazem ani jinou verzí, jak a proč to tehdy vlastně celé bylo, platí pořád ta oficiální.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
