Zase je ve vzduchu cítit ten smrad komunálních voleb a Žižkové napříč politickým spektrem – od Úsvitu planety opic přes původního Bureše až po komouše – zvedají svoje palcáty a rozzuřeně jimi točí nad hlavou. Západní civilizace se pohybuje ve zvláštní sinusoidě zakazování a povolování. Momentálně se nezdá, že by v blízké době nabrala kurz směrem od restrikcí. Stačí každý den letmo přečíst titulky politických rubrik našich i zahraničních médií a je více než zřejmé, že absolutní většina navrhovaných zákonů si bere za úkol něco zatrhnout nebo omezit. Nejstinnější stránkou demokracie je fakt, že hlas většiny často rozhoduje o věcech, které se jí netýkají nebo jí vůbec nezajímají, popř. je tento hlas zmanipulován zaprděným konzervatismem a populistickými kecy politiků a jejich ‚odborníků‘. Mezi našimi spoluobčany je mnoho Věr Pohlových, kterým se něco jednoduše nelíbí a tudíž by „všechny ty X a Y zakázali". Tady ještě legrace nepřestala, ale jinde už končí
(dejvická Menza ČVUT, foto: Radek Kovanda)   Ano, za totality nám bylo líp. Tak chytrý a vzdělaný chlap jako Noam Chomsky by vám řekl, že za Pol Pota bylo taky super a Orwell a Huxley psali moc hezké pohádky. Na přetřes znovu přichází téma „hazardní hry" – zábava a podnikání, které je téměř stejně staré jako lidstvo samo. Pupkatí fotříci sázející do (pro)herních automatů jednu pětku za druhou rozhodně nejsou tak sympatičtí jako Paul Newman hrající kulečník, Mel Gibson mastící poker nebo James Bond s martini v ruce u rulety. Můžeme je odstranit z veřejných míst a nechat je dělat to samé doma u internetu. Můžeme zničit společenská potěšení, která jsou nedílnou součástí návštěv kasin či sázkových kanceláří. Můžeme je vyhnat na okraj společnosti stejně jako italské důchodce, kteří byli padesát let zvyklí se v pátek sejít, požvanit o fotbale, dát si několik partiček Dal Negra a vykouřit pár doutníků. Proč koneckonců neprosadit život, který se právě nám zdá správný.   Paul Newman ve filmu The Hustler   Slavný maďarsko-americký psycholog Thomas Szasz razil teorii, že mnoho behaviorálních modelů, které jsou považovány za duševní poruchu, jsou ve skutečnosti pouze vrozené personální preference, které se většinová společnost rozhodla stigmatizovat. Stejně jako nacisté vytvořili „židovskou otázku", přišli bojovníci proti drogám s „drogovým problémem", přestože z antropologického hlediska tento problém v různorodých kulturách dlouhá staletí neexistoval, resp. existoval, ale nebyl považován za problém. Vládnoucí třídy se poučily z americké prohibice a moc dobře vědí, že zmenšovat prostor individualismu se musí nenápadně a postupně, jinak se celá záležitost vymkne z rukou. Samozřejmě Szaszův koncept byl daleko komplexnější a výše uvedený příklad pouze ilustruje daný mechanismus. Pokud však mluvíme o duševních poruchách pramenících ze „závislosti", pohybujeme se ještě na tenčím ledě.   Dr. Thomas Szasz (www.szasz.com)   Termín závislost s sebou přináší hlavně negativní konotace, ale ve své podstatě je obecně nic neříkající. Závislost totiž může mít v mnoha ohledech podobu osobní volby – tedy svobody. Svobody, která je často zmiňována stejným dechem jako pojem demokracie. Pokud vzpomeneme známé pořekadlo, že svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda jiného, lze jej v extrémním případě interpretovat tak, že pokud alkoholik nebije svou ženu, uživatel drog nekrade a kuřák si nezapálí pod nosem nekuřáka (kterému okolnosti nedovolí svobodně se rozhodnout a do zakouřeného prostoru nejít, tzn. například do školy, na úřad, do nemocnice), jsou všechny zmíněné „neřesti" – ať již je za závislost považujeme, či ne – svobodnou volbou. Logicky, zde přichází na mysl fenomén „prevence", což však nelze považovat za pádný argument – prevence a dostatečná informovanost může existovat i bez restrikce. Každý svéprávný člověk má tudíž možnost rozhodnout se sám za sebe. Svobodný člověk by si v rámci dodržování výše zmíněného postulátu měl možnost dělat si, co chce. Ad absurdum téměř každý lidský tvor má nějakou závislost a v mnohých případech o jejich rizicích věděl předem. Když si přečteme v novinách, že se Michael Douglas málem usouložil k smrti a dobrovolně podstoupil léčbu ze závislosti na sexu, rozhodně se spíše pousmějeme, než abychom s hrůzou v očích připevnili pás cudnosti na vlastní genitálie. Přitom zrovna tento typ závislosti může přijít nenápadně, plíživě, aniž bychom byli schopni jej jakkoli anticipovat či jej preventivně předvídat. Nelze operovat s potenciální škodlivostí společnosti. Pokud si někdo myslí, že masturbace může být sociálně škodlivá, může si místo onanování třeba dřít půlky o kůru břízy. Jestli je někdo závislý na sledování seriálu Ulice, je to jeho věc, přestože každodenní dvouhodinový trans před televizní obrazovkou může v krajně teoretické rovině ohrozit například zdraví bezprizorně se po bytě plácajícího dítěte.   Ulice – díl 17322   Psychicky či fyzicky závislí můžeme být téměř na všem – na jídle, na facebooku, na počítačových hrách, na sexu, na domácích mazlíčcích, na fotbale, na bowlingu, na laskonkách, na komiksech, na metalu, na Evě a Vaškovi, na práci, na sudoku, na cestování, na nakupování, na čtení bulváru, na konspiračních teoriích, na rvačkách atd. atd. V extrémním případě může být jakákoli závislost škodlivá, a to jak pro jedince samotného, tak pro společnost – a teprve právě v druhém případě se kruh uzavře a něco začne být špatně. Ať již tomu říkáme neřest, zlozvyk, hřích nebo jakkoli jinak, stále se nemůžeme vymanit ze sociálního konstruktu: Existovala by závislost, pokud by nebyla nedílnou součástí lidské podstaty? Máme právo zvednout ruku a zakázat něco, pro co se jiní svobodně a dobrovolně rozhodli, aniž by nám tím jakkoli znepříjemňovali život? Existovala by vůbec nějaká kultura, pokud by vše bylo černobílé a ořezali bychom všechny činnosti, které do určité míry ohrožují absolutní až robotickou symbiózu fungování společnosti?   "Bez hazardních her bych neexistoval." – Hunter S. Thompson (en.wikipedia.org)   Zde totiž nejde jen o hazard, který samozřejmě může poškodit celé rodiny. Jde o tendence, které naše společnost nabírá. Tendence, kterým se ještě vcelku nedávno říkalo „normalizace". Možná si na to vzpomenete, až někdo sáhne na vaší „závislost".