Židovská genocida byla součástí zvrácené válečné strategie Adolfa Hitlera a konečné řešení židovské otázky bylo jedním z nacistických plánů na nové uspořádání Evropy. Židi byli cíleně pronásledovaní a likvidovaní. V Terezíně pro ně nacisté zřídili ghetto – koncentrační tábory pro Židy. 24. listopadu 1941 právě tam odjel první transport, tzv. Aufbaukommando, česky „komando výstavby“. Za zdmi Terezína našly během války smrt tisíce mužů, žen a dětí.
Úkol pro Heydricha
Hitler se svojí touhou po likvidaci židovského obyvatelstva nijak netajil. Již na říšském sněmu v lednu 1939 ve svém projevu pronesl, že výsledkem světové války bude zničení židovské rasy v Evropě. A k vyhlazování Židů skutečně přistoupil. Nejrůznější protižidovská opatření byla zaváděna v platnost okamžitě po okupaci 15. 3. 1939. Právě od toho momentu bylo židovské obyvatelstvo úplně odtrženo a vyloučeno ze společenského, kulturního a také politického života. To byl ale jen začátek.
Na podzim v roce 1941 došlo ale v rámci Protektorátu Čechy a Morava ke změně ve strategii německých okupačních úřadů. 10. října 1941 padlo v rámci porady u zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha rozhodnutí o vybudování židovského ghetta. Rozhodnutí padlo na základě zprávy pražské Zentralstelle für jüdische Auswanderung (Ústředna pro židovské vystěhovalectví), která byla protektorovi zaslaná dne 2. října 1941.
Prý do pracovního tábora...
„Na základě Vaší registrace pro pracovní povinnost byl jste zařazen do dělnického transportu odjíždějícího z Prahy dne 24. listopadu 1941. Z úředního příkazu se dostavte v pondělí nejpozději o 5. hodině ranní na Hybernské nádraží, odjezd, vchod z Hybernské ulice…“ Právě takovou obsílku dostali ti, kteří měli jako první 24. listopadu 1941 vyrazit do Terezína. Všichni se tak domnívali, že jedou do pracovního tábora. Celkem jich bylo 342.
„V novinách se objevila zpráva, že Vůdce věnoval Židům město Terezín, kde budou žít, hospodařit, tancovat, mít se krásně, milovat se a tak podobně. Asi tři sta mladých mužů – včetně mě – bylo vybráno, aby město připravili na příjezd Židů z celé Evropy,“ popsal přímý účastník té doby František Miška podzim roku 1941, kdy nacistické úřady využily Židovskou náboženskou obec v Praze k organizaci prvního transportu pro Paměti národa.
Mladí muži z Aufbaukommanda, které bylo složeno z tesařů, zedníků, kamnářů nebo elektrikářů, měli za úkol provést stavební úpravy terezínských kasáren tak, aby se do nich vešlo co nejvíce lidí. Stavěli dřevěné palandy, připravovali prostory vaření. Za to měli slíbeno, že se budou moci svobodně pohybovat a o víkendech navštěvovat své rodiny. Byla to ale jen jedna z dalších nacistických lží. Ve skutečnosti se okamžikem příjezdu stali prvními vězni ghetta. Terezínský tábor, který nevědomky budovali, sloužil jako přestupní stanice do plynových komor na východě.
Život jako zástěrka lží a hrůz
Terezínskému ghettu velela nacistická komandantura, která dávala rozkazy tzv. židovské samosprávě. Právě ta se starala o zajišťování vnitřního chodu tábora. Strážní službu vykonávali protektorátní četníci. Ti z velké většiny sympatizovali s uvězněnými a snažili se jim pomáhat a udržovat kontakty s vnějším světem. V ghettu vládl přísný řád. Přesto byl ale kulturní život po jisté době povolen. Právě tímto způsobem chtěli nacisté zamaskovat skutečný osud těch, kteří tehdy terezínské ghetto obývali. I pro vězně to mělo zásadní význam – pomáhalo jim to přežít. Všudypřítomný strach z budoucnosti byl zničující.
V ghettu žily také děti. Právě těm se snažila židovská samospráva společně s dospělými vězni život ulehčit. Probíhalo tam i vyučování, samozřejmě přes přísný zákaz nacistů. Děti se vzdělávat neměly, ale od 12 let věku mohly pracovat, i když oficiálně měly pracovní povinnost až od 16. Celkem terezínským ghettem prošlo cca 11 tisíc dětí. Jednou z „tajných“ učitelek byla také akademická malířka Fiedl Dicker Brandeis, která společně s dětmi vytvořila soubor 4 387 kreseb. Právě hodiny kreslení byly vlastně takovou arteterapií, která pomáhala překonávat dětem traumatické zážitky nebo odloučení od rodiny. Učily se také trpělivosti a ohleduplnosti, a to především díky tomu, že s ohledem na nedostatek pomůcek musely ještě intenzivněji spolupracovat. To všem jim pak pomáhalo toto pro nás nepředstavitelně těžké období překonat.
Bohužel Fiedl Dicker Brandeis se konce války nedožila. V říjnu 1944 nastoupila do transportu do Auschwitzu. Přihlásila se dobrovolně, neboť předchozím transportem odjel její manžel. Než odjela, stihla kresby nashromáždit a ukrýt do dvou kufrů, které předala Willymu Groagovi, tehdejšímu vedoucímu dívčího domova mládeže. Ten je ukryl na půdě. Bohužel, v Auschwitzu zahynula, stejně jako celá řada dětských malířů a kreslířů, kterým se tak obětavě věnovala. Willy Groag ale válku přežil, dílo malých umělců vyzvedl a předal židovské obci. Dnes je tato unikátní sbírka součástí Židovského muzea.
Strom proti zapomnění
K dětem se v souvislosti s terezínským ghettem váže i tzv. strom terezínských dětí. Ten se nachází kousek od tamějšího krematoria. Poznáte ho jednoduše – je vedle něj nenápadná tabulka. Připomíná, že tento strom zasadily terezínské děti na svátek Nového roku stromů 15. švatu 1943. Po válce pak byl ze dvora někdejšího dětského domova přesazen ke krematoriu. Vysazení stromku bylo původně jenom součástí snahy obětavých vychovatelů vyučovat děti v Terezíně nejenom školním předmětům, ale i základním židovským tradicím. V Izraeli se na oslavu Nového roku stromů vysazují stromky. A tak někdo přinesl v gumové holince při návratu z práce mimo ghetto malý semenáček javoru, a protože v únoru je u nás na sázení stromků ještě zima, děti ho spolu se svými učiteli slavnostně zasadili nejprve do plechovky se zemí. Teprve když se oteplilo, přesadily ho děti do země na dvorku dětského domova a dál se o něj staraly.
Další a další děti odjížděly s transporty do vyhlazovacích táborů , aby se již nikdy nevrátily. Zahynulo také mnoho jejich učitelů a vychovatelů. Jedna z jejich učitelek, prof. Irma Lauscherová, která v Terezíně přežila, pak po celý zbytek života vždy znovu a znovu přicházela ke stromku vzpomínat na své povražděné žáky.
Po nástupu komunistů k moci se tehdejší režim snažil pokud možno smutnou historii terezínského ghetta přecházet spíš mlčením, návštěvy měly směřovat jen do Malé pevnosti jako památníku komunistického odboje a v bývalém ghettu pak jen do zvlášť zřízené Síně tradic Sboru národní bezpečnosti. Památka na Terezín tak přežívala především v myslích jeho bývalých vězňů. A tak po celou tu dobu, která byla spojená s pootáčením historie, jemně řečeno, Irma a Jiří Lauscherovi soukromě, kromě toho, že sbírali všemožné dokumenty týkající se Terezína, často doprovázeli jednotlivce i skupinky zejména ze zahraničí při jejich návštěvách někdejšího židovského koncentračního tábora. Nikdy přitom neopomněli zastavit se u stromu s pamětní tabulkou a připomenout si právě to nejstrašnější: smrt tisíců dětí.
Tisíce mrtvých, hrstka přeživších
Za necelé čtyři roky prošlo terezínským ghettem více než 140 000 židovských vězňů – mužů, žen i dětí. V posledních dnech války k nim přibylo ještě více než 15 tisíc vězňů, kteří dorazili do Terezína s tzv. evakuačními transporty z koncentračních táborů vyklízených před postupující frontou. Mezi nimi byli také vězni, kteří Židé nebyli. Od vzniku ghetta až do osvobození v Terezíně zemřelo na 35 000 vězňů v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek.
Do ghetta transporty přijížděly, ale také z něj odjížděly do míst vyhlazování a otrocké práce. Od října 1942 směřovaly téměř všechny do Osvětimi – Březinky (Auschwitz – Birkenau), nejstrašnějšího koncentračního a vyhlazovacího tábora. Z terezínského ghetta bylo vypraveno celkem 63 transportů s více než 87 000 osobami. Z nich se dočkalo osvobození jen necelých 3 800 lidí. Mezi těmito deportovanými byli i nejmladší vězni. Na 7 500 jich zahynulo, osvobození se dočkalo jen 245. Přímo v ghettu pak zahynulo dalších 400 dětí. O životě nejmladších obětí vypovídají kromě obrázků také verše, deníky či ilegálně vydávané časopisy. To je většinou to jediné, co po nich zůstalo.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
