V šest hodin večer 23. července roku 1914, téměř měsíc po zavraždění rakouského arcivévody Františka Ferdinanda a jeho manželky mladým srbským nacionalistou Gavrillo Principem v Sarajevu, doručil baron Giesl von Gieslingen, velvyslanec Rakouska-Uherska, srbskému ministerstvu zahraničí tvrdé ultimátum.
Ultimátum
Rakousko-Uhersko tehdy jednalo s plnou podporou svých spojenců v Berlíně a rozhodlo se po atentátu Gavrilla Principa na Františka Ferdinanda prosazovat proti Srbsku velice tvrdou politiku. Jejich plánem, vypracovaným v koordinaci s německým ministerstvem zahraničí, bylo vynutit si vojenský konflikt, který by – jak Vídeň doufala – skončil rychle a rozhodně zdrcujícím rakouským vítězstvím. A to ještě dřív, než bude mít zbytek Evropy (konkrétně mocný spojenec Srbska – Rusko) čas zareagovat.
Dle podmínek ultimáta doručeného 23. července měla srbská vláda přijmout rakousko-uherské vyšetřování atentátu, nehledě na své tvrzení, že již prováděla vlastní interní vyšetřování. Srbsko mělo rovněž potlačit veškerou protirakouskou propagandu a podniknout kroky k likvidaci teroristických organizací na svém území.
To mělo pochopitelně souvislost s organizací Černá ruka, která stála za atentátem na arcivévodu. Monarchie tehdy požadovala odpověď do 48 hodin – v té době si však Gieslingen, který očekával srbský vzdor, již sbalil věci a připravil se k odchodu z ambasády.
Mobilizace Ruska a Srbska
Celý svět (a především pak Evropa) čekal na odpověď Srbska. Německo se na druhé frontě snažilo diplomaticky potlačit účinky ultimáta na ostatní evropské velmoci, které se však nedívaly s pochopením na to, že by Rakousko-Uhersko se svojí relativně slabou armádou mohlo vyvolat takový konflikt. Pokud by se tedy Německo postavilo proti Srbsku na stranu Rakouska-Uherska, což bylo v podstatě jasným předpokladem, pak by do boje vstoupili také tehdejší spojenci Ruska – Francie a Velká Británie.
Britský kabinet uspořádal hned poté, co se dozvěděl o rakouském ultimátu Srbsku, v Londýně schůzku. Jak jednání pokračovalo, bylo čím dál tím jasnější, že ultimátum v této podobě by nemohl žádný tehdejší stát na světě přijmout.
Po obdržení ultimáta se Srbsko odvolalo k Rusku, jehož rada ministrů se sešla 24. července, aby určila následný postup. Ruský ministr zahraničí Sergej Sazonov zastával přesvědčení, že Německo využívá krizi kolem arcivévodovy smrti jako záminku k zahájení lokální preventivní války na obranu svých zájmů v regionu.
Přestože Rakousko-Uhersko očekávalo, že se Rusko stáhne při představě konfliktu s monarchií a Německem, rozhodla se východní mocnost připravit na mobilizaci. V Bělehradě nastala podobná situace – srbský premiér Nicola Pasic v přesvědčení, že se Rakousko-Uhersko připravuje na boj, nařídil srbské armádě rovněž mobilizaci.
Vyhlášení války
Sám Pasic pak doručil srbskou odpověď na ultimátum Gieslingenovi na rakouskou ambasádu těsně před 18. hodinou večerní. Srbská odpověď tehdy šokovala – fakticky totiž přijala všechny podmínky ultimáta kromě jedné: neakceptovalo by účast Rakouska-Uherska na jakémkoli vnitřním vyšetřování, neboť by to principiálně odporovalo ústavě. Na druhou stranu je nutné zmínit, že se u některých bodů jednalo vlastně o jakési „zastřené odmítnutí“.
Například Milana Ciganoviće, který měl být podle sedmého bodu ultimáta zatčen, bělehradské policejní ředitelství odeslalo mimo Bělehrad a Srbsko poté oznámilo, že takovou osobu nezná. Ve Vídni však situaci viděli jasně – Rakousko-Uhersko přerušilo se Srbskem diplomatické styky, vyslanec Gieslingen vlakem odcestoval ze země. O tři dny později, 28. července 1914, vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku – první světová válka začala.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
