Jihokorejská kinematografie dokáže pokrývat kompletní poptávku filmových diváků a produkuje tak širokou škálu snímků od blockbusterů přes artové počiny až po dokumenty. Telefon, thriller debutujícího Chung-Hyun Leeho, který vznikl a je k vidění na Netflixu, je příjemnou ukázkou současných jihokorejských žánrovek. Drží napětí až do konce, buduje hutnou atmosféru a svádí dohromady dva kvalitní herecké výkony.
Telefon jako klíč
Jihokorejský režisér Chung-Hyun Lee je jedním z tvůrců, kterým cestu do filmového světa otevřela bezedná pokladnice a podpora Netflixu. Pro streamingovou službu filmař natočil svůj celovečerní debut - thriller Telefon. Netflix dává režisérům vedle štědrých rozpočtů i poměrně volnou ruku. Lee se tak mohl v aktuálním snímku maximálně realizovat a ještě mu to umožnilo obsadit vedle začínající herečky Jong-seo Jun i již zasloužilou a úspěšnou hvězdu jihokorejských mainstreamových kousků, televizních seriálů a reklam Shin-hye Park. V Leeově počinu se tak setkávají zástupkyně dvou zcela odlišných proudů jihokorejské kinematografie, nutno říct, že dvě velmi talentované zástupkyně, a už jen proto si Telefon zaslouží pozornost. Ale nejen proto.
Jihokorejská kinematografie se od kinematografií jiných východoasijských států v mnohém odlišuje a má svá specifika. Pracuje sice s folklorem, ale ne tak citelně, jako je tomu například v japonských filmech. Její vyprávěcí jazyk je také zdaleka nejsrozumitelnější pro řadového diváka zvyklého na evropské, především ale americké snímky. Právě s americkou kinematografií má ta jihokorejská společné i to, že se obdobně snaží pokrýt kompletní spektrum divácké poptávky. V Jižní Koreji se točí blockbustery určené pro domácí trh i na vývoz. Točí se tam experimentální a artové filmy, točí se tam sociálně kritické dokumenty s významným přesahem... A točí se tam rovněž filmy žánrové. S těmi je to trochu složitější, protože Jihokorejci mají tendence v rámci jednoho filmu mezi žánry výrazně klouzat, což v očích zahraničního publika nemusí vždy padnout na úrodnou půdu.
V jihokorejských žánrových filmech standardně fungují dva přístupy - buď se figury většinou bez větší vlastní hloubky mění podle toho, jak se mění žánr, anebo se naopak žánr snímku proměňuje spolu s komplexnějšími titulními charaktery. Telefon by mohl lehce spadnout do první škatulky - spousta věcí zůstává nevyřčených a nevysvětlených, což je ovšem pro asijské snímky obecně poměrně typické. Divák musí odsunout logiku a plně se zaměřit na vnímání jednotlivých obrazů. Musí nasát atmosféru filmu, která stojí jako samostatný protagonista a udržuje napětí až do úplného závěru. U asijských filmů jsou víc než jinde zásadní vjemy, nikoliv puntičkářská doslovnost a racionalita scénáře, ačkoliv ta Telefonu přes pár drobných trhlin - spíše nejasností k diskuzi - nechybí.
Nakonec ale stojí mírně rozkročen, a to díky výrazné postavě Young-sook. Její představitelka Jong-seo Jun, mladá herečka, pro niž je Telefon teprve druhým celovečerním filmem, předvádí komplikovaný charakter, dostatečně silný, aby byl hlavní hybnou silou děje. Shin-hye Park pak ale coby "hvězdná tvář" nabízí to, co má jihokorejské publikum rádo a na co je zvyklé; trochu thrilleru ve sci-fi, trochu hororu, trochu rodinného dramatu, trochu děsu, trochu napětí a trochu kýče.
Pohromadě to jako celek drží díky vyváženosti obého. Jako by se začínající režisér pokusil s vědomím toho, že jeho snímek bude k dispozici na celosvětově rozšířené platformě, vytvořit malou výkladní skříň jihokorejských žánrovek. S přihlédnutím k tomu, že nejvýraznějším neduhem filmu je použití rušivě laciného CGI, se mu to podařilo. Telefon má rozhodně sílu vzbudit v jedinci netknutém jihokorejskou kinematografií zájem o současnou tamní filmovou produkci. Obstojí ale i jako "obyčejně dobrý thriller" pro fanoušky žánru.
Podobné články
Doporučujeme
Martin Miko
