Češi už si pomalu zvykají na fakt, že na filmy se teď prostě kouká online. Jak jinak vysvětlit, že se snímek Miloslava Šmídmajera Případ mrtvého nebožtíka dostal hned po zařazení do nabídky Netflixu do TOP 10 nejsledovanějších kousků na této streamingové platformě? Jeho kvalitami to určitě není.
Případ mrtvého pokusu o humor
Miloslav Šmídmajer patří mezi známé české producenty, ale nikterak výrazné české režiséry. Jeho původní profese mu jde o poznání lépe než ta druhá - stojí například za volným pokračováním Gymplu; ale taky zaVejškou, posledními Básníky či poměrně slušným režijním debutem Jiřího Mádla - komedií Pojedeme k moři. Bez ohledu na jejich kvalitu Šmídmajer produkoval filmy pokud ne přímo divácky úspěšné, tak minimálně takové, které měly potenciál českého diváka zajímat. Zřejmě i proto se při práci na dalším ze svých vlastních příspěvků tuzemské kinematografii rozhodl mírně zaexperimentovat. Spočítal si, že Češi milují detektivky a komedie. A vyrobil kombinaci obojího. Případ mrtvého nebožtíka mohl dopadnout všelijak a asi nejtrefnější je označit ho za něco mezi Kameňákem a Bláznivou střelou, kdyby ji natočili ve východní Evropě. A bez Leslieho Nielsena. A bez solidních vtipů, no.
Bláznivá střela tvůrčího tria Zucker - Abrahams - Zucker (lidově zvaní ZAZ) patří ke klasikám amerických komedií z přelomu 80. a 90. let. Že zesměšnit něco vážného; nejen zločin a policejní práci, ale třeba i terorismus nebo leteckou havárii, a to tak intenzivním způsobem, že žádnou scénu či postavu v celém filmu nejde brát vážně, prostě funguje, to si ZAZ ověřili už ve filmu Připoutejte se, prosím (1980). Tento snímek byl jejich prvním společným počinem (a zároveň prvním společným dílem ZAZ s L. Nielsenem, pro zajímavost), ovšem také jednou z prvních filmových parodií tohoto typu. Typu „sypeme na vás fóry s kadencí kulometu“, pro upřesnění.
I Troškův Kameňák mírně navazuje na tento dnes už zavedený subžánr komedií, jejichž smyslem není nabídnout důmyslnou příběhovou linku, ale donutit diváka smát se od začátku do konce, takříkajíc. U Troškova veledíla je to dotaženo do extrému; celý scénář stojí primárně na známých krátkých lidových anekdotách, které jsou poskládány tak, že vytváří více či méně pohromadě držící příběh.
Major Maisner bez koulí
Případ mrtvého nebožtíka nepracuje s profláklými vtipy, ale s vlastní invencí scenáristů Lumíra Holčáka a Davida Ziegalbauera, což je první kámen úrazu. Většina lidí si myslí, že je vtipná, i když to tak není, a většina lidí, kteří něco píšou, si myslí, že umí napsat dobrý vtip. A to neplatí už vůbec. V Případu mrtvého nebožtíka je každá replika pokusem o humor - přesně ve stylu ZAZovských komedií - ale jen v každém dvacátém případě to funguje. Navíc je to většinou zásluhou opravdu překvapivě dobrého hereckého obsazení. David Novotný, Martin Myšička, Martin Pechlát či Milan Šteindler jsou všichni skvělí herci s komediálním talentem, a jen to tu marnou (ne)srandu z per pánů Holčáka a Ziegalbauera zachraňuje od absolutního průšvihu.
Přitom ale samotný nápad natočit policejní parodii je dobrý a logický. Počet kriminálních seriálů i „ztřeštěných komedií“, které vznikají v českých televizích i standardních filmových produkcích dokazuje, že tyto dva žánry českým divákům sedí opravdu nejvíce. Vzpomeňme na trilogii Byl jednou jeden polda a Potměšilova majora Meisnera. Sága Jaroslava Soukupa se dá jistě kritizovat všemi způsoby, ale třeba k té Bláznivé střele má mnohem blíž a pro děti devadesátých let je tahle přisprostlá kravina tvrdě nostalgickou, srdcovou záležitostí. Možná měl Případ mrtvého nebožtíka svým způsobem jít v Meisnerových šlépějích, nebo spíš chtěl zkusit vytěžit jeho odkaz, ale na to je zase příliš uhlazený a mdlý. Byl jednou jeden polda je sice šílenost, ale aspoň je to díky tomu výrazné. Šmídmajerův aktuální počin nemá žádný silný tah na pomyslnou branku, jímž by dokázal když tedy ne pobavit, tak alespoň znechutit, pohoršit nebo třeba prostě jen obyčejně zaujmout.
Případ mrtvého nebožtíka se v éře Raplů, temných Pustin, Mamonů a Spravedlností pokusil přinést něco sice ne úplně nového, ale mírně pozapomenutého. Invence Šmídmajerově námětu nechybí, nicméně dle hesla „Nó, myšlenka je to pěkná...“ selhává jeho formální převedení na plátno. Případ mrtvého nebožtíka drží sotva pohromadě, není vtipný a přes veškerou snahu hereckého ansámblu v soudném divákovi zanechává především pocit trapnosti. Je to smutný důkaz toho, že ne všechno, co je nápadité, musí být nutně dobré.
Podobné články
Doporučujeme
Martin Miko
