Představte si, že máte doma květinu, o kterou se staráte, mluvíte na ní, dáváte jí lásku a ona vás na oplátku dělá šťastnými. Zajímavý námět si pro svůj nový film vybrala režisérka úspěšného dramatu Lurdy Jessica Hausner. A ačkoliv to takhle zprvu vypadá jako dobrý nápad, její Malý Joe naráží na celou řadu problémů.
Kytka do nepohody
Digitální věk nás všechny změnil. Ne moc, vlastně skoro neznatelně, dá se ale vnímat, že přemýšlíme jinak, díváme se na svět jinak a žijeme tak trochu odtrženě od vlastního já. Stalo se to, aniž bychom si toho všimli. Přineslo nám to štěstí? Nikoliv. Ale už jsme v tom moc hluboko, abychom se vraceli zpátky, a tak si to štěstí prostě musíme opatřit jinak. Velmi aktuální, skoro až filozofickou otázku řeší ti hloubavější z nás ve sprše nebo v noci před spaním a rakouská režisérka Jessica Hausner ve svém novém filmu Malý Joe.
Autorka oceňovaného dramatu Lurdy si skrze něj poprvé vyzkoušela sci-fi žánr a rozhodla se palčivé problémy moderní společnosti ilustrovat na příběhu pěstitelky rostlin, která vyvine vlastně květinovou alternativu dítěte. Vedle toho divák sleduje současně i psychologické drama staré jako emancipace sama; ambiciózní žena a zároveň svobodná matka stojí rozkročená mezi kariérním a mateřským úspěchem, a tak trochu neví, co si počít. Tedy, myslíme si, že právě to jsme na ploše 105 minut viděli. Ono je to totiž celé tak strašně pomalé, chce se říct až nudné, že je spoustu času si do filmu (ve snaze zabránit pocitu promarněného času) ledacos přimyslet.
Hausner určitě chtěla svým snímkem říct spoustu věcí. Vybrala si zajímavý námět, který ale podle všeho není dostatečně nosný pro celovečerní film. Jako epizoda v povídkovém filmu by to bylo skvělé, takhle se ale příběh extrémně vleče, a to i kvůli velmi pomalému tempu, které tu ovšem nemá dostatečně pádné opodstatnění. Napětí rozhodně nebuduje a ani závěrečná pointa není tak pádná, aby divákovi přinesla adekvátní odměnu za úmorné vyčkávání.
Na druhou stranu se ale nedá říct, že by to bylo vyloženě špatné. Hausner si extrémně vyhrála s kamerou, barevností a celkovým vizuálem snímku, který svou přehnanou čistotou a uhlazeností odpovídá laboratornímu prostředí, v němž se příběh odehrává. Zároveň právě obrazová stránka věci pomáhá onomu skrytému poselství, aby neušel divákově pozornosti. Psychologický vývoj jednotlivých postav je záměrně téměř neznatelný z jejich slov a chování, a tak si tvůrkyně pomáhá obrazem, jak to jen jde.
Dobře funguje i hudební složka a zvuk, které udržují diváka v alespoň základní tenzi, jak to celé dopadne. Tak proč se zdá, že režisérka rozehrála několik linek, které ale absolutně a citelně nedotáhla, takže to ve výsledku působí lacině a i běžný pozorovatel pozná, že to celé šlo minimálně o 40 minut zkrátit?
Odpověď nás vrací k tomu, že základ story plnohodnotnou stopáž prostě nautáhne. Z celku pak výrazněji vyčnívá a diváka z polospánku budí především Emily Beecham v hlavní roli Alice, která byla za svůj výkon právem oceněna na festivalu v Cannes. Velmi zdatně jí nicméně sekunduje Kit Connor jako její syn Joe. Patnáctiletého britského herce jsme mimochodem velmi nedávno viděli jako mladší já Eltona Johna v Rocketmanovi a začíná nás dost zajímat.
Malý Joe je zvláštním počinem v tom nejzákladnějším slova smyslu. Rozložený na atomy zvládá upoutat, jednotlivé složky, které film tvoří - obraz, zvuk, herci - jsou tu samy o sobě zajímavé, ale nepovedlo se je dobře zkombinovat dohromady. Není pochyb o tom, že Hausner o jistou sterilnost snímku cíleně usilovala, ale takhle extrémně to asi dopadnout nemělo.
Festivalový počin se i tak u nás přeci jen dostane do běžné kinodistribuce, a to 13. února. Milovníky režisérů-vizuálních detailistů nadchne, jinak ale neobstojí. A to je zkrátka trochu málo.
Podobné články
Doporučujeme
Martin Miko
