Jsme snad v Sovětském svazu?

Na 70. léta se ve Spojených státech nevzpomíná zrovna s láskou. Těžká kocovina z prohrané války ve Vietnamu, ekonomická krize spojená s vysokou inflací a aféra Watergate, po které i ti nejvěrnější ztratili víru ve své politiky – to všechno vyvolalo v Američanech pocit, že jejich země se prostě neubírá správným směrem. A jako by toho nebylo málo, poprvé od druhé světové války poznali Američané nedostatek. Zatímco země Východního bloku byly zvyklé na dlouhé fronty na téměř cokoliv (od banánů přes toaletní papír až po stěrače od aut), pro Američany byla představa nedostatku něčím vzdáleným a neznámým. Když v roce 1973 vyhlásily arabské země embargo na vývoz ropy na Západ jako trest za podporu Izraele v Jomkipurské válce, ze dne na den skokově narostly do té doby nízké ceny benzínu i nafty.

Amerika poznala do té doby něco nevídaného – fronty na benzín se táhly kilometry daleko, lidé najednou zjistili, že jejich obrovská americká auta s ještě větší spotřebou nemá, co pohánět. V mnoha státech byl benzín na příděl a častokrát se stávalo, že majitelé čerpacích stanic museli hlídat své prodejny s pistolí v ruce, protože se stali oběťmi lupičů benzínu. Když po necelém roce došlo k napravení situace, Američané věřili, že jejich vláda už nikdy nedovolí, aby došlo k něčemu podobnému. Mnoho motoristů v následujících letech přesedlalo ze svých žravých cadillaců a fordů na úspornější auta evropské a japonské výroby. To vedlo k poklesu prodeje domácích značek, což ještě umocnilo pokračující krizi.

Američan se uskromňovat nebude!

V roce 1977 nastoupil do Bílého domu nový prezident Jimmy Carter, demokrat, který měl v plánu udělat z otázky energetické soběstačnosti jeden z hlavních bodů svého prezidentství – dokonce nechal vytvořit nové ministerstvo energetiky. V jednom ze svých nejslavnějších proslovů z dubna téhož roku označil energetickou krizi za „morální ekvivalent války“ a burcoval Američany, aby omezili svou osobní spotřebu omezených energetických zdrojů. Sám nechal namontovat na Bílý dům solární panely, omezil vytápění nepoužívaných místností a vybízel své spolupracovníky, aby namísto zbytečného topení nosili v chladných dnech v Oválné pracovně svetr.

mohlo by vás zajímat

Z mocného vládce nemocným uprchlíkem: Poslední íránský šáh se přátelil s Nixonem a umíral s pytlíkem rodné půdy u nohou

Občanům pak doporučil jezdit hromadnou dopravou a idividuálně se zamyslet, kde se dá ušetřit. Jeho nápad, aby ti, kdo jezdí ve zbytečně velkých autech, platili více, se setkal (ostatně jako celý proslov) s poměrně ostrou negativní reakcí veřejnosti. Američané se ptali – jsme snad nějaká země třetího světa? Tohle je Amerika a nikdo nám nebude říkat, jak se máme chovat a už vůbec, že se máme zbytečně omezovat.

O dva roky později propukla v Íránu, který byl do té doby jedním z největších spojenců Ameriky a hlavní dodavatel ropy, islámská revoluce. V důsledku revolučního chaosu a hlavně otevřeného nepřátelství mezi oběma zeměmi došlo k další ropné krizi. Ceny paliva vystřelily na do té doby nevídaných 40 dolarů za barel a jako by toho nebylo málo, američtí motoristé v panice (kvůli vzpomínkám na poslední krizi) vykoupili i ten zbytek benzínu, který na čerpacích stanicích zůstal.

Nálada v zemi se prudce propadala, stejně jako popularita prezidenta Cartera, který se stal v očích veřejnosti hlavním viníkem celé situace. A to i přesto, že se v podstatě naplnila jeho slova z roku 1977 – když nezačnete šetřit, brzo nebude co do aut tankovat. Aby své spoluobčany podpořil a vyburcoval, vydal se Carter opět před televizní obrazovky se svým legendárním projevem, který je dodnes znám jako „projev nevolnosti“. Přestože Carter slovo „nevolnost“ (malaise) nikde v proslovu nepoužil, Američané si z jeho projevu nic jiného neodnesli. Carter tehdy prohlásil, že Amerika si prochází krizí sebevědomí, která má své příčiny jak v atentátu na bratry Kennedyovi, Vietnamské válce, Watergatu, tak i v energetické krizi. Prezident se zoufale snažil svůj lid přesvědčit, aby sebral svou odvahu a pokusil se svou zemi zachránit. Carter následně představil svůj ambiciózní plán, jenž měl do konce tisíciletí učinit Ameriku energeticky soběstačnou s pomocí jaderné a solární energie, stejně jako pomocí vývoje nových druhů syntetických paliv.

Reagan hodil energetické plány do koše

Projev, jenž měl být prezidentovým triumfem, se ale stal jeho epitafem. Projev nevolnosti, o kterém vám bude řada Američanů tvrdit, že byl prezidentem přednesen ve svetru (ve skutečnosti měl na sobě oblek), Carterovi poškodil už tak zničenou politickou kariéru. Amerika zkrátka nebyla připravená šetřit – prostě nám sežeňte naftu, říkali Američané, a nám už je jedno, odkud bude.

GALERIE Ropná krize roku 1979

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Když pak v roce 1980 Carter prohrál volby s Ronaldem Reaganem, letěly všechny energetické plány rovnou do koše, stejně jako solární panely, které nechal nový prezident strhnout ze střechy Bílého domu. Ambiciózní plán, jenž měl do roku 2000 zbavit Ameriku závislosti na arabské ropě, skončil na smetišti dějin. Jak by asi svět (a Střední východ) vypadal, kdyby se Carterovi podařilo plány naplnit…